Crossing Cyprus

fotky Jiří Sejkora

Poděkování

Než začnu vůbec psát, chtěla bych poděkovat všem, kdo pomohli tuhle bláznivinu uskutečnit a kdo mne podporovali (oni vědí). Speciální díky pak patří Franzi Bauernhoferovi, který nám připravil skvělé podmínky a tvořil důležitou součást support týmu. Další velmi významný dík patří Davidu Paškovi, bez kterého bych neměla šanci se na tomto projektu podílet.

ftg-crossingcyprus2017-viden-pce_denik-600

Co to vlastně bylo

Bláznivá akce mimo jiné s cílem spojování národů a lidí. Vlastně taková jízda za mír. V hlavním podpůrném týmu byl jenom Jiří Sejkora jako reportér a Franz Bauernhofer, jako řidič. Oba pak měli ještě asi 10 dalších funkcí a zvládali to skvěle. Jirka na mne pak už standardně mluvil anglicky, ani nevím, jakým jazykem jsem odpovídala.

Jezdců bylo šest: Já Ella Csakany [CZ], Martin Komár [CZ], David Pašek [AUT/CZ], Jurek Milewski [AUT/PL], Guido Pfeifferman [AUT] a Niklas Rother [DE]. Taková dobrá kombinace národů.

ftg-3-rano-crossingcyprus2017-04-15-sejk-pce_denik-600

Cesta na Kypr

Na Kypr jsme se vydali již dopoledne v pátek 14.4. a byla to zajímavá cesta. Moje koloběžka byla zabalená do bublinkové folie a prostěradla sešitého do formy obalu. K Pardubičákům (Jiří a Martin) jsem se přidala v Brně ve vlaku.

Při dojezdu na nádraží do Vídně jsme ještě museli koupit lístky na letiště. Ouha, jenom automaty. Jelikož jsem již důkladně vycvičená finským systémem automatů na vlakové jízdenky, tak jsem s tím neměla problém.

Na letišti jsme se pak postupně skoro všichni potkali. Niklas se k nám měl připojit až v Istanbulu a čekali jsme tedy na Jurka. Všichni jsme již byli odbavení a Jurek stále nikde. Asi deset minut před zavřením přepážky se Jurek konečně přiřítil a vše se obešlo bez ztrát ještě před odletem.

Až za tmy jsme dorazili na Kypr do Ercanu, kde nás přivítal Franz. Nastoupili jsme do auta a začali se divit. Nikomu z nás nedošlo, že se zde jezdí vlevo. Během cesty jsme v temné krajině navíc neviděli žádné kopce a všechny okolní budovy byly postavené na rovině. Usnesli jsme se, že zde žádné kopce nejsou.

ftg-crossingcyprus2017-nikosia-sejk-pce_denik-600

Rozkoukávací den

Večer jsme dostali ubytování a já jako jediná žena jsem dostala celé vlastní bydlení o dvě patra výše než pánové. Trochu jsem se cítila odstrčeně.

Ráno byl pro všechny trochu šok. Bylo docela dost horko a všude kolem nás byly…kopce. A celkem dost strmé a vysoké.

Po velkolepé snídani jsme totiž jeli ještě zařídit pár věcí a na tiskovku. V Nikosii jsme se setkali s místní reportérkou a prošli si i historické centrum…tedy…velmi rychle prošli pár uliček. Trochu jsem se cítila nesvá v uplé minisukni. Jednak jsem takový kus oděvu na sobě neměla rok, a navíc jsem se bála, zda není moc odhalující.

Místní lidé byli v průběhu celých několika dní ale naprosto něco jiného, než jsme čekali. Nikdo s námi neměl jediný problém a my také ne. Navíc zde běžně byly místní dámy v klasickém oblečení (mnohdy v mikině a džínách), sem tam některá se šátkem přes vlasy. Jsou zde dvě hlavní náboženství: křesťanství a islám.

Zajímavé „překvapení“ byla sezóna pomerančů, které zároveň kvetly. Trochu se stydím za to, že mi tato botanická informace vyklouzla z hlavy. Také jahody zrovna dozrávaly. Z fenologického hlediska, byl zde konec vegetačního období, což bylo vidět všude kolem. Všude bylo zeleno, jarní květiny dávno odkvetlé, plody dozrávaly, obilí také…

Většina z nás se i vykoupala v moři, o kterém nám bylo řečeno, že je ledové. Zas tak hrozné to nebylo. Bylo to příjemné zchlazení. Teplota prý pod zhruba 15 °C neklesá. Ale já se přece jenom (lehce proti své vůli) koupala v moři už někdy v prosinci.

ftg-27-crossingcyprus2017-04-15-sejk-pce_denik-600

Cesta a první problémy

Ráno jsem se vzbudila ještě před budíkem. Takže ne ve tři ráno, ale asi ve 2:50. Pak následovalo balení nachystaných balíčků, koloběžek a všeho. Start byl kolem šesté ráno, a tak nějak bez snídaně. Naštěstí jsem spořádala jeden pardubický perník a pak co něco málo, co jsem kdesi našla.

Vystartovali jsme se se svítáním. Já naivně zabalená v bundě, ve které mi během pěti minut začalo být horko. Diskomfort začal. Během prvních pár kilometrů jsem se musela srovnat sama se svým pohodlím a koloběžkou. Jenže po prvním použití zadní brzdy, začaly problémy. Brzda brzdila, když neměla a já tak za kluky ztrácela. Jela jsem za nimi ve velmi svižném tempu. Nakopnutí brzdy do strany pomohlo. Stejně jsem ale ztrácela, dost jsem se za nimi hnala. Ve skopcích (kopec dolů, nahoru je dokopec) mi nesmírně ujížděli a já se pořád rozčilovala, kde je problém a že takhle to nejde.

Na chvilku se koloběžka srovnala, ale pořád mi ve sjezdech hrozně ujížděli. Niklas mi nabídl svoji na vyzkoušení. Přišlo mi, že jet na něčem takovém, je podvod, protože ta koloběžka jela prakticky sama. Karbonové PG dělané Niklasovi na míru.

Záhy šla zadní brzda z mojí koloběžky úplně pryč. Ptala jsem se, zda chce Niklas svou koloběžku zpět, ale nechal mi ji. Na sjezdy jsem sice říkala, že mu ji vrátím, ale po několika malých sjezdech jsem zjistila, jak se koloběžka chová a už jsem s ní neměla problém. Od toho okamžiku jsem se přestala ptát na vrácení, užívala si jízdu a bojovala se řídítky, kde jsem měla problém dosáhnout na brzdu.

 ftg-40-expedice-crossingcyprus2017-start-20170416-sejk-pce_denik-600

Kopce

Pak přišlo zlo v podobě kopců. Nejprve jsem myslela, že to nemám šanci dát a všichni mi dokonale ujeli. Niklas se očividně nudil, a tak si to sjel zpátky a rozhodl se mne povzbuzovat. Snažila jsem se mezi funěním si s ním povídat, anebo jenom vydávat souhlasné či nesouhlasné zvuky. V další části mnohakilometrového stoupání mi vždycky zlepšilo náladu, když Martin přede mnou jízdu vzdal a rozhodl se jít, zatímco já neměla problém dál pokračovat v jízdě…chvíli. Chvílemi jsem jen tak ze srandy získala tlačení do kopce, což bylo ve výsledku docela fajn.

Mnohem horší byl sjezd. Jaké milé překvapení, když jsem zjistila, že PG se ve sjezdu, a hlavně v zatáčkách chová skvěle a stabilně, mnohem lépe než můj Kickbike s malým zadním kolečkem a úplně jinak než moje Mibo Revoo. Navíc Niklasovi přední brzda brzdila opravdu účinně, ne jako moje s mým karbonovým kolem. Problém byl jenom v tom, že mi sjížděly ruce dopředu z řídítek a sotva jsem dosáhla na brzdu. Serpentin byla spousta, občas jsem byla hodně nervózní, ale vždy na poseru jako jsem já, počkali.

Po kopcovité části trasy jsem se zděšením zjistila, že jsme ujeli jenom zhruba 80 km a ještě 200 km nám zbývá. A já už byla utahaná a měla gumové nohy! Útěchou mi byla přicházející skoro rovinka na, které jsem postupně začala své síly docela rozumně obnovovat.

Na hranicích Turecké části se k nám přidal policejní doprovod, který vypadal velice mrzutě a nevlídně. Svižně vyrazil do kopce a za chvíli zjistil, že opravdu do kopce nepojedeme 30 km/h a vlastně ani 20 km/h.

 ftg-1-expedice-crossingcyprus2017-6-20170416-sejk-pce_denik-600

„Rovinky“

Nakonec přišla celkem nuda. Již nebylo možné kochat se horskou krajinou, botanicky velmi atraktivní a začala ta rovnější, nudná část. Nakonec jsem si zase zpátky zvykla na rovinku a povídala si se členy skupiny. Postupně začal nastupovat lehčí protivítr, takže jsme se střídali v rozrážení větru.

Rovinatá část mi začala velice rychle splývat a nějak si nepamatuji, co bylo dřív a co později. Každopádně Niklas si stihl udělat zastávku, aby u stánku vedle silnice koupil misku jahod. Policejní doprovod se střídal a lidé na nás nevěřícně zírali. Velké množství řidičů v protisměru nám mávalo a troubilo na nás, včetně několika policejních hlídek, které jsme míjeli. Článek o přejezdu vyšel v tureckých novinách o den dříve. Prý velmi čtené noviny.

Perfektní byli dva policisté na motorkách. Když jsem jednoho z nich ve sjezdu asi šedesátkou dojížděla, nic si z toho zprvu nedělal, ale když viděl, že bych ho předjela, tak přidal, a dojel tak kolegu vepředu. Ve městech nám navíc skvěle stavěli dopravu na kruhových objezdech. Když se nám povedlo na jedné křižovatce po odbočení hezky zařadit se do pravého pruhu, rychle nás přesměrovali zpátky do levého.

Začaly se objevovat první obtíže v podobě křečí – Martin a David. Martin to vyřešil plnou hrstí soli na ex a druhou hrstí do bidonu. Mně postačovalo slané halloumi (sýr). I přes svou lehkou alergii na citrusy jsem nezvládla dlouho odolávat a z opatrného „dám si malý kousek“ se stalo „chci celý pomeranč“ – naštěstí bez následků. Moje tělo rychle spotřebovalo velké zásoby vody v těle a já i přes neustálé pití měla obrovskou žízeň, kterou se dařilo potlačit právě šťavnatými pomeranči. Navíc bylo přes poledne příšerné horko.

Hned jak jsme se přiblížili k horám, naskytla se nám opět zajímavá scenérie. Celý ostrov sice byl botanicky zajímavý, ale geologicky je naprosto úžasný a já si tak užívala horninovou a tvarovou rozmanitost. Od sedimentů až po vyvřeliny. Navíc celý tvarovaný vodou, někde dokonce velmi výrazně, a tak jsem většinu jízdy strávila představováním si, jaký je geologický příběh celého ostrova.

ftg-15-crossingcyprus2017-04-15-sejk-pce_denik-600
Je to pravda

Tma

Asi 50 km před koncem se začalo postupně stmívat a já začala cítit velmi nepříjemnou bolest v lýtku. Tohle nebyla obyčejná únava svalu, ale problém. Začala jsem tedy nohu šetřit a jela víc na té druhé. Všechny ty „poslední kopce“ jsem již dávno přestala vnímat. Jsem zvyklá, že žádný kopec není „poslední“, vždycky se najde ještě další za ním.

Za opravdu těžké a neprohlédnutelné tmy jedeme dál osvětlení. Moje čelní světlo je slabé a snažím se na sjezdy využívat světla doprovodného vozu hned za mnou. I tak jsem ve sjezdech nesmírně pomalá, už to není těch 70 km/h na rovných přehledných úsecích. České silnice mne naučily bát se sjezdů potmě. Jízda během tmy si vybrala i druhý defekt, první měl Martin. Naštěstí v prakticky nulové rychlosti. Neumím si představit, že bych defekt, při kterém jsem drhla stupátkem o zem, měla ve sjezdu…

Když nám zbývalo posledních asi 30 km, tak mi přišel vzkaz od přítele, že jestli to dojedu, bude mne nosit na rukou celý týden (což splnil – také doslova). Ač zprávu odesílal někdy v poledne, přišla s perfektním načasováním, protože moje motivace již tou dobou upadla a jízda začala být celkem otravná. A to jsme po rovinkách i po tolika kilometrech jeli zhruba 24 km/h.

ftg-2-expedice-crossingcyprus2017-8-20170416-sejk-pce_denik-600

Krize a úlevný konec

Už nějakou dobu jsem dýchala celkem povrchově, protože hlubší nádech začal způsobovat kašel. To spolu se zvýšenou rychlostí na rovinkách způsobilo, že se mi z ničeho nic udělalo zle. Bylo to jako dostat facku. Začalo mi být mdlo. Raději jsem o tom informovala Martina, aby se neděsil, kdyby mne sbírali na asfaltu. Další kopeček jsem si netroufla vyjet, místo toho jsem se opřela o řídítka, sklonila hlavu a zhluboka dýchala. Moje tělo nebylo moje, bylo úplně cizí a sotva jsem ho ovládala. Nahoře byla pauza, nalila jsem do sebe Coca-Colu, chvíli poseděla a za chvíli bylo zase dobře.

Zanedlouho nás čekalo posledních pár kilometrů po opravdu ošklivém povrchu s hlubokými dírami. Ta cesta se nám zdála nekonečná. Policejní doprovod na nás čekal vždy na vyvýšeném místě. Asi abychom věděli, že cesta vede zase do mírného kopce a že nekončí. Světla doprovodného auta mi osvětlovala cestu.

V jednom okamžiku někdo před námi zahlásil „díra“. Niklas i Martin se rozjeli každý na jinou stranu a já nestihla zareagovat. Abych nevletěla do té asi 10 cm hluboké díry, rychle jsem seskočila z koloběžky a díru přeskočila. Po několika kilometrech už se nikdo neobtěžoval hlásit díry, nedělal by nic jiného.

Moje koloběžka byla co chvíli slyšet, jak drhla uvolněným plechem o nerovnosti. Někde v průběhu cesty se urval nýt a koloběžka tak drhla na čemkoliv.

Na takovémto asfaltu v absolutní tmě jsem se na to chtěla již několikrát vykašlat. Chtěla jsem odložit koloběžku se slovy, že na tohle opravdu nemám nervy a zůstat sedět na krajnici. Co mi ale zbývalo, musela jsem to dojet. Což se nakonec i po úmorné cestě povedlo a my jsme tak stanuli na východním cípu Kypru po 16 hodinách a 45 minutách jízdy – včetně přestávek.

S úlevou jsem zastavila a překvapeně zjistila, že nejsem vůbec tak unavená, jak jsem čekala. Ano bolely mne svaly a chtělo se mi spát – komu by se taky nechtělo, když jsem naspala jenom pár hodin – ale na druhé straně jsem si připadala docela svěží, jenom s těžkýma nohama.

V autobuse na cestě zpátky jsem absolutně vytuhla. Na novém ubytování jsem rezignovala na bydlení ve vlastním a sprostě se nacpala ke klukům, abych nebyla zase sama opuštěná. Usnuli jsme velice rychle.

ftg-6-expedice-crossingcyprus2017-8-20170416-finish-sejk-pce_denik-600

Poslední den

Po dni regenerace s koupáním a průzkumem okolí nás čekala poslední snídaně. Přímo na terase nad mořem jsme si užívali bohatou snídani, po které snad nikdo nemohl mít hlad. Ve stínu bylo celkem příjemných 25 °C, ale na slunci bylo 42 °C a já umírala vedrem.

Během celého následujícího cestování jsem byla většinu času nesmírně přehřátá, takže nějaké 3 °C ve Vídni pro mne byly nesmírnou únavou. Večer nás ubytoval Guido, abychom nemuseli jet pozdě večer z Vídně.

Další ráno nás přivítalo sněžení. Trochu překvapeně a zároveň spokojeně jsem se koukala, jak sníh padá na rozkvetlé šeříky. I když není výjimkou mráz v květnu, přece jenom obvykle od března nesněží.

Přes všechny osobní problémy během jízdy, si podobnou šílenost ráda zopakuji. Tedy pokud u toho zase nebudou teploty nad 25 °C (20 °C je lepší) a šílené kopce – leda bych měla skvělé brzdy.

2017-04-19-1060
Co nás přivítalo po příjezdu

P.S.: Bylo to mnohem jednodušší než moje „jenom návštěva“ ve Vídni minulý rok. To bylo kolem 240 km, prakticky po rovině, ale jela jsem to sama. Zhruba posledních 40 km jsem chtěla zahodit koloběžku do škarpy a zůstat tam, protože mne šíleně bolely nohy; ale bylo příliš chladno, abych přenocovala kdesi uprostřed polí.

 

Fotogalerie

Galerie 1: http://pardubicky.denik.cz/galerie/g-crossing-cyprus-2017-pce.html?back=3189732237

Galerie 2: http://pardubicky.denik.cz/galerie/g-crossing-cyprus-2017-ride-pce.html?back=3189732237

Galerie 3: http://pardubicky.denik.cz/galerie/g-crossing-cyprus-2017-pce.html?back=3189732237

Galerie 4: http://pardubicky.denik.cz/galerie/kolobezci-zdolavaji-kypr-souhrn.html

Galerie 5: http://pardubicky.denik.cz/galerie/g-crossing-cyprus-2017-after-sejk-pce.html?back=2463522529

 

Všechny články, které sem i povedlo dohledat:

FB Crossing Cyprus [EN] – https://www.facebook.com/crossingcyprus2017/?fref=nf

28.3. 2017 Přejezd Kypru [CZ] – http://www.kolobezkovyportal.cz/cs/clanky/crossing-cyprus-prejezd-kypru-na-kolobezce-234

14.4. 2017 Pokus o rekord [EN] – http://in-cyprus.com/footbikers-take-on-world-record-challenge-for-peace/

14.4. 2017 Online reportáž [CZ] – http://pardubicky.denik.cz/online-reportaz/reportaz/kolobezci-na-kypru.html

15.4. 2017 Koloběžci mají plán [CZ]- http://pardubicky.denik.cz/zpravy_region/kolobezci-maji-plan-prejet-cely-ostrov-kypr-za-jeden-den-20170405.html

15.4. 2017 Pokus o rekord [TR] – http://www.yeniduzen.com/sinirlari-astilar-yeni-bir-rekora-imza-attilar-386g.htm

16.4. 2017 Zdolali Kypr [CZ] – http://pardubicky.denik.cz/z-regionu/sledujte-s-nami-kolobezci-jedou-zdolat-kypr-20170414.html

18.4. 2017 Koloběžci překonali Kypr [CZ]- http://pardubicky.denik.cz/z-regionu/zvladli-to-kolobezci-prekonali-kypr-20170418.html

21.4. 2017 Crossing Cyprus [DE] – http://www.tritt.at/2017/04/21/crossing-cyprus-2017-bericht/

26.4. 2017 Crossing Cyprus [CZ] – http://www.kolobezkovyportal.cz/cs/clanky/crossing-cyprus-vse-o-prejezdu-kypru-na-kolobezce-256

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s