Poslední tři týdny

V poslední době jsem nepsala a nyní je dobrý čas to znovu změnit. V pondělí moje finská cesta končí a já pořád ještě chci napsat o posledních třech týdnech. Neměla jsem čas – příliš mnoho práce a příliš mnoho života k žití. Budu stručná a většinou jenom obrázky.

 

Veikkola

Mohu začít ve Veikkole. Zde jsem strávila asi týden s jedním velmi milým osobem a způsobil, že mlj čas tam byl mnohem lepší.

Byli jsme společně v Nuuksio a měli jsme procházku venku. V těch dnech bylo všechno ještě překrásně bílé a mráz byl na všem – jednoduše čistá úžasnost. Procházela jsem se po jezeře, abych pořídila nějaké hezké fotky a měli jsme krátkou přesnídávku a krátký pokec. Většinou jsem byla ticho, protože konverzace ve finštině je pro mne nemožná.

Víkend pokračoval s Helsinki art walk a Couchsurfing party. Helsinki art walk nebylo zrovna úžasné. Opravdu nejsem zrovna nadšená pro moderní umění – nebo ty s*ačky, které jsou obvykle nazývány moderním uměním – ale tohle bylo o něco lepší. Většinou jenom „sebevyjádření“ a žádné umění. Dobře, nejsem si jistá, jestli tam bylo vůbec nějaké umění… A můj názor na umělecké školy je nyní ještě horší – ale to sem nepatří. Žádný reálný dojem, dokonce ani „znechucení“. Prostě nic. Jedna „umělkyně“ byla docela zajímavá a vypadalo to na hezkou řemeslnou práci.

Couchsurfing party byla také zajímavá. Všimla jsem si, že už nemám problém prostě k někomu nakráčet a začít s ním konverzaci. Ano, jsem pořád nervózní, ale mnohem méně. Prosím, nemyslete si, že „národní stereotyp“ je pravidlo. Není. Pila jsem české pivo (Kozel) a začala jsem být lehce v náladě v polovině jedné plechovky a lidé se mne začali ptát, zda jsem SKUTEČNĚ Češka.  Nechtěli mi věřit.

Také jsme měli společně pivo na Palojärvi a na pláži (na ledě bylo dost vody). Očividně jsem byla součástí něčích zážitků – pití českého piva s českou osobou. A ano, ve zcela temném lese na břehu jezera. Začínám si myslet, že jsem skutečně totálně šílená osoba.

Ten týden jsem většinou strávila prací a prací. Jednou jsem se dokonce ztratila i v tak malém „městě“ jako je Veikkola. Zatraceně, finská města jsou tak nesmírně těžká pro orientaci. V centru Helsinek je mnohem jednodušší zjistit, kde se nacházím, je tam mnohem víc unikátních míst a urbanistická struktura je mnohem čitelnější než v malém městě.

Pasila

Po hezkém čase ve Veikkole, když roztál sníh a všude kolem bylo jenom bahno, jsem změnila lokaci. Dorazila jsem k osobě, která měla být kamarádovým kamarádem. Ukázalo se, že se sotva znají. Mnohokrát jsem slyšela, že se nemám čeho obávat a že ten člověk je „v pohodě“. Měli jsme krátkou diskusi přes Couchsurfing, ale tato existence byla jediná, kterou jsem předtím neviděla. Ve velmi krátkém čase bylo zcela zjevné, že toto stvoření je totálně šílené. Nevím, kdo je divnější, jestli jsem to já, nebo on.

Nejprve jsme byli lézt (bouldering, uvnitř). Bylo to dobré, zkoušela jsem to jednou v Rakousku v lese a lezení tam bylo hezké a ujistilo mne, že chci pokračovat a že to nebylo jenom pomatení smyslů zapříčiněné rakouským čerstvým vzduchem. Ano, uvnitř jsem se cítila mnohem bezpečněji než venku a velmi rychle jsem si uvědomila, že místo, kde jsem vyrůstala může být problém. Nejvyšší kopec máme okolo 60 m nad okolím – žádné kopce, nic. Nyní to vypadá, že to bude ještě nějaký čas trvat, než si zvyknu na těch pár metrů nad zemí. Nebojím se, ale cítím se poněkud nervózní.

Další den mne onen osob (myslím, že mu nebude vadit, když ho budu nazývat jménem) – Teemu – vzal na kajakovací výlet. Nikdy jsem v tom neseděla. Často jsem byla na kanoi nebo raftu, ale nikdy na kajaku – vždycky jsem se bála, že udělám polovičního „eskymáka“ a skončím s hlavou ve vodě. Ten den byl skutečně velmi „vtipný“ a šílený. Cítila jsem svaly ze dne předtím, ale jelikož jsme tvrdohlavá chtěla jsem si užít výlet bez ohledu na bolest svalů.

Vzali jsme kajaky a táhli je za sebou na laně po ledě. Nevěřila jsem tomu a byla jsem hodně podezřívavá ohledně tloušťky ledu. Bylo to vyčerpávající dostat se až k okraji ledu. Poslední metr nebo dva, sedíce v kajaku, led začal pod vahou praskat. Ne zrovna příjemný pocit.  Dostala jsem instrukce, jak se dostat do vody a nezaplavat si. První kontakt s vodou byl zvláštní, ale rychle jsem se naučila, jak to celé funguje. Pádlovali jsme asi 5 km k malému kamenitému ostrovu, abychom si tam dali oběd. Blízko k otevřenému moři a potom zpět, skrz městský kanál – a lidé mne opět fotili. Jsem očividně podivná turistická atrakce všude, kam se vrtnu.

Neměla jsem šanci se propadnout skrz led, proto jsem byla jemně donucena jít na tenký led. Když jsem vstoupila ze silného ledu na tenký, slyšela jsem první praskliny a jemný pohyb ledu a odmítla jsem pokračovat na ještě tenčí led. Jenom jsem stála na místě a v mojí hlavě bylo všechno možné, jenom ne požitek. Potom praskliny začaly být i vidět a já se znovu mírně propadla. Potom mne už led nedokázal déle udržet a já se propadla do studené vody. Neměla jsem ani chvilku na přemýšlení o ledové vodě a bylo to celkem dobré, v suchém neoprenu. Nejprve jsem si myslela, že se mi povede vylézt pouze za pomoci vlastních sil (kompletně jsem zapomněla na hroty), ale to nefungovalo a já sáhla po hrotech a vytáhla se z vody. Chodidla mi mrzla, i přes neoprenové boty.

 

Spaní venku

Vím, slíbila jsem stručnost. Pokusím se. Další den byly Vánoce a nebyly nikterak speciální. Byla jsem neuvěřitelně unavená a spala většinu dne. Následně jsme dělali pouze spoustu drobných šíleností, znovu lezení a turistika v parku Nuuksio s několika dalšími lidmi. Další šílenosti teprve měly přijít.

První šílenost byla, když Alpo, jeho kamarádi a rodina mne pozvali na přespání s nimi v lese v Nuuksio a k vyzkoušení bruslení – nikdy jsem nezkoušela brusle na přírodní led a led byl neuvěřitelně kluzký. Byl to hezký čas na ledě a v lese. Další den jsme zkontrolovali led na Nuuksion pitkäjärvi, protože plánovali jít tam bruslit další rok (za několik hodin – z 31.12. na 1.1.). Tahle příhoda patří do jiného článku.

Další šílená věc byla, že sníh přišel zase znovu a já jednoznačně chtěla jít ven do lesa, strávit tam alespoň jednu noc sama. Skončila jsem se společností (milou) a nakonec jsem za společnost byla velmi ráda. Nepodcenila jsem počasí, pouze jsem neměla vybavení. Chtěla jsem zkusit spaní v hamace a tu noc mělo být jenom -7 °C, což by mělo být akorát pro vybavení, co jsem měla. Naneštěstí se příroda rozhodla jinak. Spala jsem v síti jenom 3 hodiny. Než jsem konečně usnula, začala bouřka (!!! Neuvěřitelně vzácná věc v lednu) a potom sněžení. Jednoduše (spíš složitě) jsem přes sebe přehodila svoji vlněnou látku (200×120 cm) a usnula jsem.

Po třech hodinách spánku jsem byla probuzena chladným větrem a začala mi být trochu zima. Přemýšlela jsem, co dělat. Jasně, mohla jsem znovu usnout i přes pocit chladu, ale považovala jsem to za nebezpečnou praktiku, takže jsem se přesunula do stanu, kde spal Teemu a použila jsem ho jako vyhřívací jendotku. Možná on mne používal jako radiátor, nejsem si jistá. Ráno moje hodinky ukazovaly teplotu -15 °C. Byla jsem opravdu překvapená, protože to bylo spíše jako -10 °C a méně. Během dne teplota padla k -17 °C, ale bylo to jako nic a sundávala jsem pár vrstev. Na autobusové zastávce to nebylo zrovna dvakrát příjemné – okolo -19 °C a silný studený vítr. Bylo mi zakázáno se vůbec pokusit přespat další noc venku. Předpověď hlásila -26 °C a zdá se, že bylo ještě chladněji. (http://yle.fi/uutiset/osasto/news/extreme_weather_in_finland_cold_record_snaps_at_-398_lightning_strikes_porkkala/9388109)

Další den byla teplota na příjemných -18 °C až -20 °C a slunečno. Dostala jsem nabídku na piknik na pláži. To znělo opravdu velmi lákavě a byl to piknik na pláži při západu slunce a „kouřícím“ mořem. Překrásné. Malá drobnost byla, že jsme byli na ostrově Suomenlinna v -20 °C s fučícím větrem. Ale bylo to příjemné, hezké a teplé posezení na pláži se západem slunce. Několik dní zpátky jsem dokonce vyměnila letní/podzimní oblečení za zimní.

Měla jsem půjčenou bundu, protože svoji jsem si zapomněla v Espoo a když jsme byli na cestě do přístavu, lidi na mne zvláštně koukali. Z většiny lidí byly viditelné pouze oči. Teplou bundu jsem měla přehozenou na předloktí, svetr kolem pasu a na sobě jenom tenké vlněné tričko (dvě vrstvy a spodní prádlo) a bylo mi horko (šli jsme).

Nelyžovala jsem – nebyl na to čas – nebo dokonce nekoloběžkovala v několika posledních týdnech, ale měla jsem tolik sportu, že to nebylo potřeba. A po zhruba dvou trénincích na stěně jsem přišla o nějakou kůži na dlani. Prostě proto, že jsem byla příliš tvrdohlavá a celou dobu jsem se snažila vylézt jednu trasu, která pro mne byla velmi obtížná (potřeba síly, kterou nemám).

S Alpem, jeho rodinou a Teemu jsme také navštívila Lux v Helsinkách. Bylo to velmi krátké, ale hezké. Tu noc se začalo oteplovat, jenom -15 °C a bylo to příjemné. Světla byla hezká. Pravděpodobně nejhezčí část byla s objekty nasvícenými UV světlem – barevné na černé síťovině, lehce se pohybující ve vánku. Ten den jsem se rozhodla, že jako správný turista si musím vyfotit bílou katedrálu (Helsingin tuomiokirkko), protože ani po všech těch měsících a návštěvách Helsinek jsem si ji pořád neyfotila.

Den před dnem posledním jsme šli navštívit savusaunu (kouřová sauna) na Kuusijärvi. Prý že kdy nevyzkouším savusaunu, je to jako kdybych ve Finsku vůbec nebyla. Chodili jsme v Lepaa pouze do klasické sauny na dřevo a také jsem zkoušela pár elektrických. Savusauna voní jako vzpomínky. Jako krásné vzpomínky na Finsko, Laponsko, Tervu, párky, dřevo…jako všechno milé. A to teplo je „jemnější“ než v těch elektrických. Také jsem plavala v jezeře, válela se ve sněhu, užila si koulovačku nebo spíš jenom sněhovou válku v plavkách a měla svůj oblíbený „snow hugging time“.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s