Závod v Espoo

Bylo pondělí, 5.12. odpoledne a já jsem se dostavila kam jinam než opět do Helsinek. Ihned následováno přesunem do Espoo s koloběžkou zabalenou do dvou odpadkových pytlů, aby řidič nekladl „nepohodlné otázky“. A taky aby Maxe (koloběžku) vůbec do autobusu vzal. Ve městě jsme pak vyřídili vše potřebné, vzali ledoběžky, pár litrů glöggi a několik dalších nezbytností a jelo se na jezero.

Jelikož slunce zapadá už kolem třetí hodiny odpoledne, čekala nás na místě tma. Otravně jsem se asi desetkrát zeptala, zda je led skutečně bezpečný a nepropadnu se ani když spadnu. Poněkolikáté jsem byla ujištěna, že led má kolem 10 cm, je naprosto bezpečný a celé jezero bylo zkontrolováno. Stačilo tedy vyznačit trasu závodu svíčkami, což se ukázalo jako nemožné kvůli silnému větru.

Na dotaz, zda mi někdo vysvětlí, jak se na takové ledoběžce vlastně jezdí, mi bylo řečeno „Na to přijdeš sama.“ Tak jsem si jednu půjčila a jela se pomaloučku projet. Oproti zkušenostem, které jsem četla je ledoběžka nesmírně stabilní. Dokonce stabilnější než kickbike a vzhledem ke dvou nožům je snadné nedržet řídítka a jet jenom tak.

Problém byl, že ta potvora nějak nechtěla zatáčet. Chvíli jsem se nad tím rozčilovala, že zatáčí tak nějak vůbec až se mne ujal Hannu, půjčil mi svoji (parádní stroj) a začal mi vysvětlovat co a jak. Tipy se hodily, byť jsem k nim tak nějak došla sama.

Nakonec jsem tedy ještě před začátkem závodu kroužila po jezeře a zkoušela co a jak. Vyzkoušela jsem si rozsprintování a několikrát při tom položila nohu na led místo na stupátko. Když se tohle stane na koloběžce, člověk se nejspíš vyseká. Na tomhle ne. Pořád ale byl problém se zatáčením a s tím, že vlastně nevím, jak se na tom brzdí.

Zatáčení jsem po chvíli vyřešila vlastním způsobem, o němž mi bylo řečeno, že jsem očividně vymyslela nový způsob zatáčení – smykem. Prostě odlehčit nože, chytit se řídítek a smýknout ledoběžkou požadovaným směrem. Jednou nebo dvakrát jsem se málem vyklopila. Za celou dobu jsem nespadla ani jednou, několikrát jsem byla blízko. Prý se ale tento způsob zatáčení nedá aplikovat na skutečně zmrzlém ledě (během dne byly +4 °C a svrchní vrstvička ledu natála a byla měkká).

Jelikož dorazilo asi jenom 10 lidí, závody jako takové se nekonaly. Spíš jenom přátelské utkání. Nakonec se jelo jenom cca 1500 m. Svíčky nebyly, takže já a Miia jsme dělaly svíčky na každém okraji jezera. Musím uznat, že když mne někteří míjeli s těsností na centimetry, led se pode mnou chvěl a na okrajích bylo slyšet ono typické ledové zvonění, když ještě led není tak silný, trochu jsem byla nervózní.

Pokud se nemýlím, tak první byl Markku Levänen, druhý Alpo Kuusisto a třetí opravdu netuším. Pak se jely dámy a děti. Během závodu jsem měla ledoběžku, která tvrdohlavě zatáčela neustále doleva a když jsem vyměnila nohy, začala se doleva i překlápět. Tak jsem to raději moc nedělala. Na cestě zpátky jsem podcenila silný vítr do zad a jela jsem poněkud rychleji, než jsem chtěla. Musela jsem z ledoběžky vyběhnout, pokud jsem nechtěla skončit někde kdesi v lese. Málem jsem se u toho přerazila i o ledoběžku.

Během druhého kola mne předjela Miia a ve mně se probudila soutěživost. Pokusila jsem se to pořádně rozsprintovat, několikrát si stoupla mimo stupátko a při stání na levé straně jsem se málem vyklopila. Zapomněla jsem, že na tomhle stroji na levé noze prostě stát nemůžu. Ale předjela jsem ji, čímž jsem získala první místo…ze dvou. Žádná velká výhra.

Pak někdo navrhl závod na 10 km, ale ten chtěli jet pouze dva lidé, takže se nekonal. Místo toho se někteří přesunuli k ohni a pití glöggi okořeněným vínem z „Lepaa distillery“. Zbytek začal kroužit po jezeře. Na to jsem opět dostala Hannuovu ledoběžku. Musím uznat, že jen tak stát, mít zvednuté ruce, vítr do zad a zrychlující ledoběžka…na to bych si zvykla. Navíc, tyhle trasy nemají žádné kopce. To je pro někoho jako já vrchol blaha. Musím uznat, že informace o 100 km trasách po řece a jezerech, když dostatečně mrzne, mne přiměly začít snít a tetelit se blahem.

Když jsme dokroužili, tak jsme se postupně všichni přesunuli k ohni. Chybějící vývrtka na láhev s „vínem“ byla vyřešena vskutku klasickým způsobem – zatlačením korku do lahve. Obávám se, že většinu láhve jsem vypila já. Bylo dobré a pomáhalo mi naředit šíleně sladké glöggi. Ne že by to moc pomohlo, ono „víno“ bylo sladké také (černý rybíz a arónie).

Každopádně se chvíli ještě povídalo u ohně a po nějaké době lidé dospěli k závěru, že se budou rozcházet. Pro změnu mi bylo určeno, že tuto noc zůstanu doma u Hannua a Miiy. Tam se přidal ještě Markku. Celou cestu k nim jsme probírali koloběžky. U nich to pak bylo celkem jednoduché. Pánská část se rozhodla, že půjde do sauny. Já jsem pozvání také neodmítla. Akorát dámská část tam strávila jenom chvilku, ani jsem se nestihla pořádně prohřát a bylo mi po tom spíš větší zima než předtím.

Zbytek večera se povídalo. Byla jsem v nevýhodě, protože jaksi neumím finsky. Kvůli tomu jsem jistou část času pouze poslouchala a snažila se chytat alespoň klíčová slova – moc mi to nešlo. Naštěstí jsem občas dostala přibližný překlad. Problém byl v tom, že část osazenstva neoplývala příliš dobrou angličtinou a s určitým úsilím dávali dohromady jednoduché věty. Chvílemi jsem měla pocit, že když budu zkoušet říkat něco finsky, budeme na podobné znalostní úrovni – ale jelikož dám stěží dohromady větu, této myšlenky jsem se vzdala.

Zhruba ve dvě ráno jsme se všichni postupně odebrali ke spánku. A já se konečně po mnoha dnech opravdu dobře vyspala. Holt mám v pokoji v Lepaa ve dne zhruba stejně světla jako v noci, protože mi přímo do okna svítí lampa a závěsy moc nefungují.

Druhý den se ochladilo na nějakých -7 až -10 °C. Návrh zněl: „Půjdeme se projít do lesa, jdeš s námi?“ Co jiného bych asi tak mohla dělat? Navíc se ráda podívám, jak to vypadá jinde. Problém byl, že jsem s sebou měla pouze sportovní oblečení, které zrovna moc dobře neizoluje. Nabalila jsem na sebe 4 vrstvy termo oblečení a dvoje ponožky a vyrazila s nimi ven. Dokud jsme šli, bylo to docela dobré. Když jsme se zastavili, začala jsem hodně rychle mrznout.

V lese to potom bylo opravdu úžasné. Jelikož všechen sníh minulý den roztál a v noci zmrzl, na balvanech byla asi 1 cm silná vrstva hladkého ledu. Představte si Prachovské skály nebo Adršpach (akorát v žule), trochu ty skály snižte a pokryjte je vrstvou ledu a dostanete přibližný obrázek. Jediná cesta vedla přes ony balvany.

Procházka byla velice pomalá a opatrná. Místy bylo nejbezpečnější skutečně rezignovat, sednout na ledovou krustu a jet dolů. A byla to sranda. Ledovou skluzavku jsem asi ještě nikdy neměla. Svítilo sluníčko a bylo krásně. Na slunci navíc bylo celkem teplo.

Na cestě zpátky jsem očekávala, že zmrznu, protože se mělo ještě ochladit – jasná obloha byla i v noci. Ve vlaku jsem se naštěstí dostatečně ohřála, takže mi při vystupování nebyla zima. Asi po 200 m utrpení jsem nasadila nesmeky. To, že v Helsinkách roztál všechen sníh znamenalo, že o 100 km na sever jenom silně natál, změnil se v ledovou krustu, a ještě byl pokrytý lehkým sněhovým popraškem. Venku bylo asi -15 °C.

Velice rychle jsem se zahřála. Dva batohy a mírně kopcovitá trasa dělaly svoje a brzy jsem začala sundávat vrstvy. Zůstalo mi jenom termotričko a moje slabá cyklistická bunda. Že je poněkud chladněji mi došlo až poté, co mi přimrzly řasy k sobě a já nemohla chvíli otevřít oči. Naštěstí se mi povedlo je otevřít a zbytek cesty mi jenom přimrzaly k sobě. Na koloběžce se mi vytvořila námraza.

Bylo mi šílené vedro a potila jsem se, ale věděla jsem, že pokud si jenom rozepnu bundu, tak umrznu. Když mi skončila světla lamp a cyklostezka a mně zbývalo posledních 6 km, zjistila jsem, že jsem prakticky bez světla. Buď mi svícení předchozí večer vyždímalo baterky, nebo mráz. Měsíc skoro nebyl, sníh taky moc ne. Stěží jsem viděla okraj silnice a modlila se, aby reflexní vesta a podpůrná světla byla dostačující (naštěstí byla).

Problém byl v tom, že přední světla jsem měla slabá a reflexní vestu zezadu na batohu, takže mne spousta aut v protisměru buď moc neviděla, nebo spíš ignorovala. Takže jsem pravidelně dostávala dálkovými světly do očí. Poprvé jsem zastavila u krajnice, když se mi silnice a okolí proměnila v jedno velké černo, a nakonec jsem byla tak oslněná, že jsem neviděla ani protijedoucí auto.

Pokaždé, když jsem potom viděla dálková světla za zatáčkou, nebo zpoza kopce, jsem preventivně zastavila, protože i kdyby řidič sebevíc chtěl, tak mne neuvidí dřív než na cca 50-100 m a jednoznačně mne oslní.

Nakonec se mi povedlo dostat se skoro poslepu do školního kampusu. Když jsem se viděla v zrcadle, udělala jsem jednu fotku a mobil umřel. Mráz mi vysosal i skoro 50 % baterky na tabletu. Nyní si každopádně -20 °C dokážu bez nejmenších obtíží představit. Velkou výhodou je, že tady se vlhkost vzduchu pohybuje pořád kolem 80-95 %, zatímco v ČR je to kolem 50-60 % a je mi jasné, že v mrazech kolem -10 °C to poklesne i na 40 %. To je zřejmě jeden z důvodů, proč mám pořád pocit, že je tu tak teplo. Suchý holomráz je opravdu asi to nejnepříjemnější, co člověk může mít – a to tady očividně moc nehrozí.

P.S.: Zkrácená verze ještě zde.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s