Helsinky…znovu

Pozorování lidí

Minulý víkend jsem opět byla v Helsinkách, ale tentokrát jsem měla čas zůstat déle v centru a dát si malou procházku kolem (aspoň jsem nebyla sama). Bylo to fajn, bylo to zajímavé. Zejména, když jsem trávila nějaký čas u Helsingin tuomiokirkko, pod schody s koloběžkou zapíchnutou ve sněhu (stojí sama) a čekáním. Bylo to zajímavé, jenom tak pozorovat všechny ty turisty. Samozřejmě, že schodiště a všechny ty hromady sněhu byly skvělé pro místní děti, které si tam hrály. To je velice zajímavé pozorování pro někoho, jako jsem já, protože je nezbytné vědět, co lidé dělají ve veřejném prostoru (pokud nevím, těžko něco dobře vytvořím).

Bylo to jako jít do Zoo. Lidé pořizovali selfie (zatraceně, myslím, že jsem na jejich selfie fotkách), chodili kolem, koukali se, pozorovali, hledali jeden druhého… Většinou turisté z Asie (nedokážu říct přesněji, příliš mnoho rozdílných osob) byli velmi zajímaví. Nejenom, že pořizovali fotky nebo chodili kolem, ale také pořizovali fotky mně (nemám nejmenší ponětí proč, ale bylo to zřejmé), fotili okolí (to je zcela normální) a fotili kamarády (taky normální). Ale po nějakém čase přišla větší skupina lidí, položila na zem svíčky a začala zpívat. Normální hlasité zpívání. Znělo to dobře, ale nemám nejmenší ponětí, co vlastně dělali. Bylo to divné, zajímavé a hezké zároveň.

Také tu byl člověk se dvěma fotoaparáty (jeden s teleobjektivem) a fotil jednu slečnu u katedrály. Vypadalo to hodně vtipně. Jenom tam pobíhal (většinou pod schody) a celou dobu něco říkal. Hodně z toho bylo anglicky (více jak 50%). Nikdy jsem si neuvědomila, jak fotograf může vypadat divně (ok, přidám fotku, jak se snažím fotit makro za velmi mokrého podzimu – kamarádi jsou moc milí, když vás fotí při focení, u kterého vypadáte hloupě).

333536_267743933274725_269460342_o
Edit: Našla jsem ji (foto Rejn)

Myslím, že bych to měla dělat častěji. Prostě jít na nějaké silně navštěvované místo a pozorovat, jak se rozdílné skupiny lidí chovají. To opravdu může být užitečné. Ve Finsku je to mnohem lepší než v Česku, protože se nemusím obávat, že ke mně někdo přijde a bude si chtít povídat. Většinou plané tlachání. Prostě proč? Dokážu to pochopit, když tohle dělají staří lidé (většinou jsou osamělí), ale stejně to nemám ráda.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Sníh 6 let zpátky v ČR (HK)

Hluboké moře

Co bylo úžasné, když jsem tentokrát navštívila Helsinky? Poprvé ve svém životě jsem viděla zamrzlé moře. Tedy, ne tak docela moře, spíše jenom záliv a jenom trošku, ale i to se počítá. Jak to vypadá? Jinak než zamrzlé jezero nebo řeka. Je to opravdu hezké. Ta tmavá hluboká voda s ledovým pokryvem a místy dokonce i se sněhem. Se všemi těmi trhlinami a bílými místy. Není hladké. Vsadím se, že zmrzlé moře (jako opravdu zmrzlé moře) může být dech beroucí zážitek. Chtěla bych to vidět. Rozhodně to chci vidět. Moře tady vypadá poněkud jinak než v jižní Evropě (tady vypadá mnohem lépe). Je hezké, je jiné. Jenom se podívat někam do tmy, kde není vidět nic než jenom pár ostrovů. Je to trochu děsivé ale působivé zároveň.

A všechna ta světla, když je tma. Není vidět o nic víc než jenom černočerná, hluboká a klidná voda s několika světly v dálce. Několik mihotavých světel v dálce. Budovy držící své odlesky na hladině, všechno zářící a jasné na jedné straně, když se podívám na město. A tma na druhé straně, když se podívám na ono děsivé temné moře. Ten úžasný pocit, když jednoduše musím zastavit a podívat se, jak všechno okolo vypadá. Pouze všechny ty odlesky a malá světla v dálce. Jeden most stačí na to, abych měla takovýto dvojaký pohled.

Dokonce i za denního světla jsou zde úžasné výhledy, ale ne tak působivá podívaná. Lze snadněji vidět barvy, a to bere opravdu hodně z této krajiny. Tahle scenérie vypadá báječně zejména když barvy vyblednou a je to pouze hra světel. Prostě dokonalá krajina skoro bez barev, kde se člověk může zaměřit na tvary. Přesně tím stejným způsobem, jakým zbožňuji používání kapradin v zahradní architektuře. Tyhle rostliny nekvetou, takže je nutné se zaměřit na jejich tvary, změny během roku a rozdílné odstíny zelené.

Chtěla bych skoro napsat „Padesát odstínů zelené“, ale v tomhle kontextu to vypadá jako hodně ošklivá psychiatrická porucha. Pro lidi, co milují barvy je pravděpodobně „graficky“ zaměřený architekt ten nejhorší architekt vůbec, pokud jim taková osoba navrhuje zahradu.

2016-11-16-0397
Tohle jsme měli pár dní zpátky

Poslední den

Potkala jsem se zde i se svými českými kamarády (dalšího dne). Pouze jsem je chtěla vidět, protože přestože bydlíme nyní ve stejném městě (v ČR), vidíme se obvykle jednou ročně, výjimečně častěji. To byl jeden z důvodů, proč jsem se s nimi chtěla potkat. Druhý byl trochu zlomyslný. Věděla jsem, že jeden z nich bude poněkud naštvaný na tuhle zemi a prostě jsem ho chtěla v tom stavu vidět (naštvaný vypadá úžasně, roztomile a vtipně). Byli báječní. Povídali jsme si o našich pozorováních, která jsme tu učinili (kamarádka studuje v oblasti pedagogiky) a bylo to bezvadné. V některých ohledech jsme měli stejné názory.

Jako například, že tu nemám ráda některé činnosti, protože vím, že většina Finů pak bude mít „ten ošklivý pohled“ (prostě jenom Pohled, anebo se blbě koukají). Pokud bych potkala někoho s tímhle pohledem v ČR, bylo by to něco jako „No tak! Nekoukej se tak blbě!“ (a prostě bych ho ignorovala). Jenže protože vím, co ten pohled znamená, obvykle se cítím provinile… na pár sekund. Ale kamarádům je tenhle pohled „volný“ i tady. Jednoduše to na většinu Čechů nefunguje. A já si „užila“ jeden opravdu ale opravdu ošklivý a hluboký pohled přímo mně do očí od mračícího se muže, protože jsem vzala koloběžku do čekací haly. Ano, snažila jsem se z ní odstranit všechen sníh, ale to jednoduše nejde a zbytky sněhu začaly tát… Za nějako chvíli byla pod mojí koloběžkou velká a viditelná louže, která se pohybovala do středu místnosti. Ten muž tu pracoval; nevím na jaké pozici. Nic neřekl, jenom zkoušel Pohled. (Alespoň se můžu tvářit, že dělám ostudu jinému národu. Finům zní čeština stejně, jako ruština. Nevím, jestli to pak není ještě horší, protože Rusy tu nemají zrovna v lásce.)

Další pozorování, o kterém jsme mluvili bylo, jak je tu všechno drahé a všechno je daleko. Ano, to je pravda. Ale mne to zas až tak netrápí. Prostě jsem si na to zvykla. Myslím, že pro osobu, která strávila poslední tři roky uprostřed ničeho, kde nejbližší ne drahý obchod je deset kilometrů daleko, to tu není tak zlé.

Další pozorování mne více utvrdily v tom, že jsem na správném místě a byly celkem vtipné. „Je tu z*urvená kosa! A všude je sníh. A všichni jezdí na kole!“ No… ve skutečnosti… Ne. Ve skutečnosti nebylo toho dne chladno, spíše bylo nesnesitelně teplo (-1 °C až +1 °C – zhruba o 10 °C tepleji než den předtím). Pro mne chlad začíná někde na -10 °C a méně. Potom začne být opravdu kosa a není to příjemné. Pořád to ale není nijak zlé – zlé to je, když jsou teploty nad 25 °C.

324964_267743906608061_1607312292_o
Edit: Tohle je ta hloupá pozice (foto Rejn)

Sníh? Ano, miluji sníh. Neviděla jsem ho zhruba pět let (méně jak 10 cm je nic a to nepočítám – ani ty tři dny na Šumavě letos v lednu). A navíc tu byl po tak krátkou dobu! V průběhu týdne jsme měli jenom 2 cm, v pondělí jich ještě zbývalo deset. Sníh je moje sluneční světlo, protože je tak jasný; nepotřebuju vidět slunce, když mám sníh. Což je hodně užitečné, když jsou krátké dny a obloha je zatažená. Protože sníh odráží všechno světlo a rozptyluje ho po okolí. To má skvělý efekt na můj mozek.

Poslední stížnost byla ohledně ježdění na kole. Tenhle kamarád nesnáší cyklistiku. Mohu říct, že opravdu ne každý tu jezdí na kole. Ve skutečnosti jenom pár lidí. Skoro všichni používají auto – je to praktičtější. Ale na krátké vzdálenosti je kolo skvělé. Ve sněhu je dost možná i lepší než koloběžka.

Měli dobrý poznatek. Pivo tu stojí za starou bačkoru. To je prostě pravda, chutná jako voda a lidé (v mém okolí) se absolutně nezajímají o chuť, jenom o to, být opilý. Onen kamarád mi oznámil, že se snažil z místního piva opít, ale ono to jednoduše nešlo. Alkohol v pivu metabolizoval rychleji, než mohl začít být opilý. A možná to je pravda. Když jsem si dala plechovku Kozla, cítila jsem to (obvykle to začnu cítit v polovině láhve), ale když jsem si dala místní pivo, bylo to jako nic (nic jsem necítila). A protože chutná, jak chutná, tak obvykle ani nechci víc než tu jednu malou plechovku (0,3 l).

2016-11-16-0396
Poslední sněhulák

Musíme jít

Myslím, že musím zmínit jednu věc. Mám ráda finštinu, jako opravdu mám. Pro mne to zní skoro stejně jako čeština jenom se zcela jinými slovy. A shodli jsme se na tom, že přízvuk je prakticky stejný. Ale potom to bylo „Jak se ti to může líbit? Vždyť to zní stejně, jako kdybys nasypala štěrk do drtičky!“ To znělo vtipně. Přestože tu používám obvykle jenom tři slova (anteeksi, kiitos a moi), ráda se to učím. Ve skutečnosti, jsem mnohem lepší a někdy dokonce rozumím velmi jednoduché větě dokonce bez slovníku. Když lidé o něčem mluví, občas vím o něco víc, než jenom téma (musím zmínit onen rasvamehu – takový malý experiment v láhvi).

Potřebovali se dostat na jednu ulici a ukázali mi její název. Po troše mého snažení to bylo: „Ty to DOKÁŽEŠ PŘEČÍST?!“ Jasně, byla jsem ráda, že mne nikdo neslyšel. Bylo to bez brýlí, název ulice byl malinký a četla jsem jako malé dítě (a napoprvé s chybami, protože jsem neviděla všechna písmenka), ale ten pohled potom stál za to. Když jsem prohlásila, že jsem se začala tenhle jazyk učit (aspoň trošičku), myslela jsem, že omdlí.

Čím víc jsem s nimi mluvila, tím víc jsem si byla jistá, že se mi do ČR vracet nechce. Jednoduše si myslím, že svět tady je tak nějak v pořádku. Samozřejmě jsem si všimla několika specialit, které jsem prostě nepobrala. Většinou ve vedení lidí ve škole a pár názorů, ale to asi jenom proto, že v české kultuře jsou tyhle věci extrémně odlišné. A myslím si, že tady je jenom první extrém a v ČR druhý extrém. Chtělo by to něco mezi…

Jak kamarádi zmínili, prostě nejde na české děti aplikovat Pohled a očekávat, že to pochopí a budou se podle toho chovat. Ve skutečnosti, většina dětí to prostě bude ignorovat. A možná je to i díky části naší historie. Jak bychom mohli jako národ přežít, když velké části naší historie jsme byli součástí nějakého jiného království/země atd., ale jako národ jsme přežili. Dokonce i když byla na našem území hojně používaná němčina, tak jsme nepřestali mluvit česky a jazyk přežil (a nejenom ten).

Možná opravdu nejsme jenom banda alkoholiků, která si na všechno stěžuje večer u piva, ale nic pro to neudělá. Možná jenom chci poděkovat všem těm starším Finům, kteří začali mluvit o tom, jak jsou Češi silní a stateční (nemyslím si, že jsme). To mne přimělo ke krátkému zamyšlení o nás. Především prostě poděkovat těm lidem, co jsme potkali v Laponsku.

 

P.S.: Prosím, ať se mi vrátí sníh! (Blatníky mám)

2016-11-18-0406

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s