Vítejte v Laponsku (7.)

Cesta zpět

Pokusím se být stručná. Nestojí za to, abych o poslední cestě psala dlouhý článek. A protože v ostatních článcích nebyl prostor, budu zde většinou kresby.

Po tak úžasném a příšerném týdnu jsem chtěla jenom dvě věci. Postel a sprchu. Ale na to jsme si museli počkat. Nejprve jsme se museli dostat do Rovaniemi. Lístek jsem koupila den předtím, ale vyskytly se nějaké potíže a lístek nedorazil. Chtěli jsme tom dát nějaký čas (kvůli pracovním hodinám) a šli jsme na silnici s novou cedulí.

Byli jsme tam poněkud brzy. Před desátou dopoledne. Jenom několik aut projelo kolem a kolem jedenácté jsme měli prvního řidiče. Mladá slečna nám zastavila a řekla nám: „Jestli Vám to nevadí, jedu jenom do dalšího města, Sodankylä.“ Nebo tak nějak. Ale i tak, jet jenom do nejbližšího města znamenalo zhruba 120 km cesty, a tak jsme souhlasili.

Potom jsme měli něco, co jsem nazvala sobím safari. Příliš mnoho sobů na silnici po celou dobu. A oni byli naprosto v pohodě. „Ou, nějaké auto přijíždí. Nevadí. Mě to nezajímá, ale na druhé straně je něco zajímavého k jídlu.“ Úplně tak vypadali. Nezájem. Určitým způsobem to bylo vtipné. Několik sobů jen tak stojících na silnici a čekající auta.

Seděla jsem na zadním sedadle, takže jsem foťák dala příteli, který nikdy nezkoušel fotit, ale věřila jsem mu. A jako plus, foťák je dobrý, a dokonce i na automat dělá dobré fotky. Ale ne tak docela přes okýnka auta, což je důvod, proč jsem vybrala jenom dvě fotky.

Zastávka na oběd

V Sodankylä jsme byli hladoví, takže jsme se rozhodli zajít na nedalekou pumpu a něco pojíst. Bylo to dobré, anebo jsem jenom byla příliš hladová a necítila jsem chuť.

Na našem dalším místě jsme čekali méně než hodinu. Bylo to hodně rychlé. Zastavil nám člověk s velkým autem a velkým ryšavým liškopsem. Byl ze Španělska, 14 let žijící ve Finsku a pracující v turismu (myslím, že celou tu dobu žije v Laponsku, ale nejsem si jistá). Hodně mluvil o geologii a jak byla krajina formovaná a další nesmírně zajímavé věci, které jsem nevěděla. Obvykle jsem posluchač, ne mluvka. Posledních 70 až 80 km jsme byli zticha. Přítel usnul a já se pokoušela neusnout také. Někdy jsem zavřela oči a možná dokonce usnula. Nejsem si jistá; byli jsme hrozně unavení.

V Rovaniemi jsme šli do restaurace/rychlého občerstvení. Popili, měli internet a na večeři pizzu. Dorazili jsme do Rovaniemi zhruba ve 4 odpoledne. Byla to rychlá cesta.

Lístek

V oné restauraci jsme měli pár potíží. Platba za náš lístek se ztratila, a tak jsem musela zavolat do té společnosti a zhruba hodinu jsme si psali maily. Baterka mobilu byla skoro vybitá a já byla hodně nejistá (pokud to chcete podat slušně). Pokud ne, vyšilovala jsem, byla jsem vyděšená, nervózní a silně ve stresu.

Po nějaké době nám doporučili koupit nový lístek. S mojí kartou to nešlo a kdybychom chtěli platit v hotovosti, bylo to 65 euro na osobu. Skoro stejná cena jako kdybychom jeli vlakem. A o 25 euro víc než přes internet. Přemýšleli jsme, co bychom měli dělat. Zaplatit dalších 80 euro (za dvě osoby) stejnou kartou, kde může nastat stejný problém? Ne.

Co když se zeptáme těch slečen s obrovskými batohy, co právě přišly? Bude to divné, ale máme hotovost… Byla jsem zoufalá. Třesoucíma se rukama jsem vytočila kamarádovo číslo. Žádná odpověď. Možná jenom chvilku počkat a pak zkusit znovu. Nakonec to šlo dobře. Zkontaktovali jsme se a on byl ochoten lístek zaplatit a poslat nám ho. Cítila jsem se hrozně zahanbeně, že jsem musela někoho požádat o peníze, ale dala jsem mu je druhý den zpátky. Když jsme měli rezervační číslo napsané na účtence, cítila jsem se mnohem líp. Moje baterka byla skoro vybitá, tak jsem vypnula telefon.

Znovu ztraceni?

Po tom šlo všechno dobře a my jsme seděli v autobuse zpátky domů. Na jih Finska. Zpátky do Helsinek. Další ráno jsme tam byli, sedíce v Kamppi, mluvíce a já přemýšlela jaká čísla autobusů jsem měla napsaná na papírku (které jely do Espoo). Byla jsem si jistá jenom jedním číslem. Uprostřed telefonního hovoru mi umřel telefon, ale měla jsem dvě cenné informace. Který bus a na kterou zastávku.

Rozloučila jsem se s přítelem a nasedla do autobusu. Řidič byla tak milý, že mi řekl, když jsme dorazili na místo. Vyšla jsem z autobusu a uvědomila jsem si, že mám nyní velký problém. Tablet měl tak slabou baterku, že mapa na něm nebyla v denním světle viditelná. Telefon byl umrtvený a já nebyla schopná poznat okolí. Vyzkoušela jsem všechny boční ulice v okolí zastávky, jestli mi některá bude připadat povědomá, ale nic.

Tak jsem přemýšlela, co bych měla dělat. Zeptat se? A na co? Prošla jsem se po okolí a viděla jsem obchodní dům. Dostala jsem nápad. Stoprocentně je tam alespoň jedna osoba s nabíječkou na telefon. Dát moji SIMkartu do jiného telefonu bylo k ničemu, protože telefonní čísla mám uložené v paměti telefonu a mám problém si zapamatovat i svoje telefonní číslo.

Budou mít v neděli dopoledne otevřeno? Ano, měli. Zeptala jsem se dvou prodavačů, a ten druhý měl. Ale telefon byl absolutně mrtvý a po zhruba deseti minutách (či více) stání a nervózním zkoušení telefonu, jsem se rozhodla koupit si svou vlastní nabíječku (nikdy jsem žádnou neměla). Seděla jsem v kavárně, která ještě nebyla otevřená, telefon v nabíječce… Rozhodla jsem se pořádně podívat na mapu. Zde byla sotva vidět. A všimla jsem si toho. Mělo by to být někde tady; byla jsem schopná rozeznat tvar cesty.

Telefon se mi konečně povedlo zapnout a na něm byla zpráva s adresou. Srovnala jsem ji s mapou. A bylo to ono. Skvělé. Vím, kde to je. Ale podcenila jsem finský způsob stavby měst. Není zrovna moc logický a plánovaný, většinou stejný, jako bylo obvyklé ve středověku (rostlý způsob). Prostě budova nalepená na další budově bez hlubších plánů o rozvoje města, ale respektujíc geologii a přírodu.

To byl problém. Věděla jsem přesně, kde ten dům je, ale nemohla jsem se k němu dostat a musela jsem obejít celý blok, abych se tam dostala. Cítila jsem se frustrovaně a byla jsem rozhodnutá, že to najdu za každou cenu. Jsem tvrdohlavá. A našla jsem to. Taková úleva.

Strávila jsem tam o něco více času, než jsem chtěla a když jsem si uvědomila kolik je, začalo pršet a stmívat se. Nemám ještě namontovaný blatník na koloběžce a moje čelovka byla také skoro vybitá, po celém týdnu. Alespoň jsem měla dobré zadní světlo a reflexní vestu.

90

Cesta domů

Moje cesta zpátky byla ještě mnohem více „sranda“, než jsem čekala. Samozřejmě, neplánovala jsem nic z tohoto. Vůbec ne. Když jsem dorazila do Hämeenlinny, měla jsem před sebou zhruba 20 km, jeden velký batoh na řídítkách a na tom jeden menší. Zvolila jsem cyklotrasu skrz Aulanko a byla jsem za to velice ráda (všude lampy). Když světlo lamp skončilo, měla jsem před sebou jenom 6 km.

Musela jsem bojovat se tmou, se sebou. S čelovkou jsem sotva viděla okraj silnice a většinu času jsem si od něj držela odstup. Očividně jsem byla dobře vidět, protože řidiči v mém směru mi dávali spoustu prostoru, a ne na poslední chvíli.

Bylo to jako být slepá. Někde v lese byla malá světla a celou dobu jsem si jimi udržovala směr. Bylo to uklidňující, protože jsem věděla, že je v lese hodně budov. Byly jako bludičky, tvořící moje cestu zpátky do kampusu.

Když jsem dorazila k poslednímu kopci a golfovému hřišti, byla jsem prostě šťastná a cítila obrovskou úlevu. Dorazila jsem tam asi v 9 večer a trvalo mi to jenom hodinu a kousek. Po horké sprše a večeři jsem se konečně mohla uložit ke spánku.

 

Malý bonus, který vůbec nesouvisí s článkem:

89

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s