Vítejte v Laponsku (6.)

Poslední den v přírodě

Poslední noc jsme nebyli sami. Jeden student z Tampere (Erasmus, a je z Německa) se k nám připojil a měli jsme společnost. Později přišla jedna slečna z Utsjoki s hezkým štěnětem huskyho, ale postavila si stan venku u ohniště, protože štěně bylo na všechno neskutečně zvědavé.

Nevím proč, ale další ráno jsem ji pozvala na horký černý čaj uvnitř. Kvůli tomu jsme začali naši cestu až o hodinu později, než jsme chtěli, ale bylo hezké mít po delším čase nějakou ne nervózní konverzaci. Byla se tu podívat na „něco stromů“ a to mně zaujalo. Jednoznačně musím jet ještě víc na sever.

Potom jsme se rozloučili a šli svojí cestou zpátky do civilizace. Věděli jsme, že to bude dlouhá cesta dostat se až ke Kiilopää. Nás cíl bylo přespat v nějakém hostelu, dát si sprchu, vyspat se v opravdové posteli a další den jet zpátky do Rovaniemi. Už jsem v minulosti psala o plánování. Nic tady nešlo podle plánu.

Vyčerpání

Byli jsme unavení, přítel byl nemocný, já začínala být nemocná. Měli jsme před sebou asi 20 km v ne zrovna lehkém terénu. Ale museli jsme jít. Po několika metrech od chaty jsme zastavili na břehu řeky. Jak se sakra dostaneme na druhou stranu? Byla hluboká. Alespoň vypadala hluboká a byla mnohem hlubší než většina řek, které jsme překračovali.

Uvažování bylo krátké a přítel vstoupil do proudu. Sledovala jsem ho. Hladina řeky byla vysoko, skoro na okraji jeho bot. A jít 20 km s kompletně mokrými botami? To není dobrý nápad. Opatrně pokračoval, uvažoval o každém kroku. A dokázal to. Nyní byla řada na mně. Trochu jsem se bála, ale šla jsem tam. A dokázala to.

Byli jsme šťastní, ale další cesta vedla přímo vzhůru. Strmě vzhůru s malou pěšinkou. Pokračovali jsme v chůzi nahoru a dolů dalších několik kilometrů. Poslední kopec byl na mě příliš. Nemohla jsem chytit dech a musela jsem několikrát zastavovat.

Konečně jsme byli na vrcholu toho kopce a já byla šťastná pouze na krátký čas, protože jsem viděla, že musíme jít zase dolů. Po velmi strmém kopci. S pouze úzkou pěšinkou a spoustou stromů ležících na cestě. Bylo to náročné s tak těžkým batohem a musela jsem se hodně soustředit na cestu. Zvažovat každý krok.

A když jsme sešli dolů do údolí, co si myslíte, že se stalo potom? Kam vedla cesta? Do kopce, samozřejmě… Byly to jenom čtyři kilometry teroru, ale to úplně stačilo. Když jsme viděli chatu a ohniště, sedli jsme si tam, něco pojedli, vypili. Po krátké pauze jsme mohli pokračovat.

Cesta byla…no…velmi nudná a já nedokázala vůbec myslet. Většinou jsem měla absolutní prázdno v hlavě. A protože jsem nepřemýšlela o krajině a všem ostatním, měla jsem hodně prostoru se soustředit na bolest.

Muž se psem

Nejsem si přesně jistá jak, ale po tak šíleně nudné, bolestivé a nudně nudné cestě, jsme dorazili k přístřešku. K našemu vytouženému přístřešku, kde jsme si chtěli na chvíli odpočinout a udělat po-oběd (byl to oběd mimo obědový čas). Tam seděl nějaký muž s liškopsem, který se třásl, jen co nás viděl. Pozdravili jsme se s mužem, sundali batohy, začali řešit naše záležitosti a povídali si s oním mužem. Pověsila jsem foťák na hřebík hned vedle pušky a sedla si také.

Ten muž tu zastavil, aby si udělal něco k jídlu, nyní jenom párek. Byli jsme šťastní, že nemusíme rozdělávat oheň a začali vařit. Povídali jsme si o nějakých věcech, užívali hezký výhled na řeku a bažinu. Bylo příjemné si tam odpočinout.

Za nějaký čas si muž vzal svoje věci a odešel kamsi do lesa. Seděli jsme u ohně o něco déle, ale museli jsme pokračovat. Nechtělo se mi jít. Moje chodidla bolela a já byla unavená, ale museli jsme jít.

Celou následující cestu jsem se snažila přijít na to, jak jít jinak, abych necítila, jak mne bolí nohy. Bolest chodidel byla silná a já ji zmiňovala…často. Opravdu jsem se snažila na ni nemyslet, ale nešlo to. Les byl celou dobu stejný, a moje hlava byla prázdná. Přítel se mi snažil pomoct, rozveselit mě a ono to fungovalo…trochu.

Civilizace

Když jsem byla připravená to vzdát, začaly se objevovat první budovy. Bylo to jednoduše úžasné. Začali jsme si povídat a různých tématech a okolí bylo zase zajímavé. Koukali jsme se na domy a mluvili o nich. Tolik domů. A auto! Dokážete si to představit? Viděli jsme auto! A slyšeli jsme silnici. Bylo to úžasné, po tom jsem se cítila mnohem lépe. Alespoň duševně.

Protože jsme byli, kde jsme byli, chtěla jsem si dát malou „architektonickou“ exkurzi a jít se podívat na skleněná iglú (Arctic hotel resort). Několikrát jsem to viděla v architektonických magazínech a když jsem zjistila, že půjdeme blízko nich, chtěla jsem je vidět. Protože je velký rozdíl mezi realitou a hezkými magickými fotkami v časopisech.

Nebyla jsem překvapená. Napoprvé to vypadalo otřesně. Na další pohled už o něco lépe, ale stejně…proč? Proč by někdo chtěl platit 162 euro za noc, aby mohl zůstat v něčem takovém? Možná, že v zimě je to hezčí, ale nevěřím tomu. Moje představivost je dostatečně dobrá na to, abych si dokázala představit jaro v podzimním lese a když tam dojdu na jaře, tak je to skoro stejné, jak jsem si představovala. Ne. Tohle není zrovna hezké jako architektura a místo není o moc lepší. A je to strašně blízko u sebe…ne. Jednoduše, ne. Nelíbí se mi to.

Zanedlouho jsme si uvědomili, že tohle místo s neuvěřitelně velkým množstvím budov je jenom obrovský a velmi drahý hotel, který ani není hezký (jasně, nebyla jsem uvnitř). Možná pro nějaký typ turistů je to dobré a hezké, ale ne pro mě. Ale měli jsme problém. Pokud je každá budova kolem nás hotel, kde budeme spát? Nejlevnější byl 100 euro za noc. To jsem nechtěla. To radši budu spát někde v lese pod širákem.

Spací místo

Dostali jsme nápad; protože nedokážeme jít dalších 10-15 km (záleželo na trase) zpátky do Saariselkä, abychom získali více možností a denní chatu, použili jsme naši ceduli s nápisem Ivalo. Trvalo to asi jenom 15 minut či méně, než nám zastavilo auto. Dva osobi (to jako dvě osoby mužského rodu) ve velkém autě. Trochu mně zmátli. Mířili přesně do Ivala, ale mysleli si, že Saariselkä je na druhou stranu. Byla jsem trochu zmatená, ale byla jsem si zcela jistá, že je to naším směrem. Podívali se na mapu a měla jsem pravdu.

Tak nás vzali. Byla to krátká cesta, ale jeden z mužů se nás zeptal, z jaké části ČR jsme. To bylo překvapivé pouze chvilku, protože hned potom nám oznámil, že v devadesátých letech byl v ČR jako student. To bylo milé. Ukončili jsme naši cestu přesně na stejném parkovišti, jako jsme začali. Až na to, že nyní nebyl sníh a tma.

Nejprve jsme šli do obchodu koupit pár věcí na další cestu a abychom další ráno měli příjemnou snídani. Potom jsme skončili v kavárně, co nebyla úplně kavárna, hned vedle obchodu. Jenom abychom si dali něco teplého a jiného. Měli jsme Burgery. Přítel si dal dva menší a já jeden větší. Bylo to skvělé. A dokonce jsem si užila i kávu se skořicovou rolkou a já kávu nepiju, protože nemám ráda její chuť.

Po tom všem jsme byli spokojení a šli jsme do oné denní chaty hned vedle vesnice a usnuli tam. Spokojení a v teple.

76

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s