Vítejte v Laponsku (5.)

O tomto dni

Zpočátku jsem neměla v úmyslu psát o tomto dni, ale velké množství fotek mne donutilo to udělat. Popíšu ho alespoň v krátkém článku. Slibuji, tenhle bude krátký. Opravdu vůbec nic se tento den nestalo.

Naši cestu jsme začali od denní chaty. Předtím jsme naši možnou cestu dlouho plánovali, měli jsme víc než jednu cestu. A vybrali jsme si právě tuhle. Prostě jít k Suomunruoktu, k Suomunjoki (chtěli jsme k téhle řece dorazit už druhý den, k chatě Porttikoski – teda myslím, že to měl být druhý den). Byla to krátká cesta, okolo 6 km, žádný spěch. Další den jsme měli namířeno zpátky do civilizace, ale na to si počkejte na další článek.

Špatná cesta

Bylo to jenom přes tamten kopec a potom jít do údolí k řece. Jako obvykle. Naše batohy už nebyly tak těžké, ale měli jsme dobré ukazatele, kolik jsme toho už ušli. Okolo tří kilometrů; moje záda a ramena začala bolet. Okolo pěti kilometrů až deseti kilometrů; moje chodidla začala bolet, ale záda a ramena už jsem necítila. U vzdálenosti kolem deseti kilometrů jsem znovu začala cítit záda a ramena a občas i boky (zkoušela jsem na ně přenést co nejvíc váhy batohu).

Myslím, že jsme oba začali cítit svoje těla ve vzdálenosti kolem tří až pěti kilometrů. To záleželo na terénu, náladě a vzdálenosti, kterou jsme ušli.

Na začátku jsme se podívali do mapy, abychom se ujistili, že jdeme správným směrem a vyrazili jsme. Zprvu jsme šli vzhůru, do otevřené krajiny s krásnými a dech beroucími výhledy. Tento den jsme měli dokonalé počasí. Dobrá viditelnost, žádný déšť, mlha ani vítr a dobré množství světla.

Těsně pod vrcholem kopce jsme minuli odbočku a museli jsme sejít z cesty. Jenom trošku. Prostě jsme šli do otevřené krajiny bez stromů a keřů (jenom několik bříz s větvemi plazícími se po zemi). Bylo jednoduché najít onu cestu. Viděli jsme pár, jak jde z toho směru.

Lumík

Mluvení byla skvělá cesta, jak být přítomná a nenechat mysl létat někde v mracích, které byly velmi blízko. Pohledy do dálky byly pro mě prostě úžasné a začala jsem hodně snít a být myšlenkami úplně někde jinde. To může být důvod, proč jsem si nevšimla malého zvířátka běžícího hned vedle nás. Přítel mně na něj musel upozornit. Byl to malý hezký lumík a vypadal jako normální křeček.

Běhal vyděšeně skoro v kruzích. Někdy se zkusil schovat v lišejníku a polokeřích. Když se přestal hýbat, byl se svými okolí podobnými barvami, skoro neviditelný. Schoval svou hlavu pod několik větviček, jenom zadek mu koukal ven. Jeho mokrá slepená srst byla částečně zrzavá a částečně hnědá. Byl tak huňatý, hezký a vyděšený, že jsem měla chuť vzít ho do dlaní, pohladit a říct něco jako: „To bude dobré, nic ti neublíží.“ Ale udělat tohle divokému zvířeti? By se absolutně zbláznil, kdybych se ho pokusila chytit.

Chvíli jsme ho pozorovali a já zkoušela udělat nějaké fotografie, ale i když jsem se snažila udělat fotky mého křečka, byl to občas nadlidský počin. Byl tak rychlý. Stejně tak i tenhle malý drobek. Nechali jsme ho být šli naší cestou.

Slunce

Chůze touto bezchybnou otevřenou krajinou byla prostě úžasná a jednoznačně šílená. Byla jsem šťastná, že jsem se rozhodla jet sem zrovna tenhle týden, než napadne sníh.

V dáli jsme viděli les, do kterého jsme mířili. Byla jsem lehce zklamaná, že se musíme vrátit zpátky tam, kde se nedá nic vidět, všechno je těsné a blízko; tvořené převážně břízami. Až po této části se lze dostat do pravého lesa, který je velmi vzdušný a plný světla dokonce i v této tmavé části roku. A s širokými či sevřenými říčními údolími, se skoro rašeliništi, většinou jenom bažiny se zajímavou vegetací.

Prostě jsme pokračovali. Ale něco se stalo. Najednou tu bylo mnohem více světla než předtím. Podívala jsem se vzhůru a podivila se. Nahoře bylo modro – částečně. Opravdu modro, ne jenom světlejší mraky s modravým nádechem, ale opravdu modrá jasná obloha se sluncem. Na to už jsme nebyli zvyklí.

Posledních několik kilometrů jsme měli hodně slunce. A jak jsem psala předtím, bylo po celou dobu velmi blízko horizontu. Nyní jsme šli směrem, kde jsme skoro nic neviděli. Slunce nám svítilo do očí. Přítel si to neužíval, ale já byla ráda i přesto, že to bylo hodně otravné – slunce svítící do očí a já jsem skoro nic neviděla.

Sobi

Za nějaký čas jsme zastavili. Několik bílých nebo šedých teček proběhlo kolem nás. Blízko nás. Jenom jsme stáli na cestě a zírali na ně. Velké sobí stádo šlo nedaleko nás. A začali se dokonce přibližovat. Položili jsme batohy na zem a velice opatrně se začali přibližovat k nim. Ve stejný okamžik, se oni přibližovali k nám.

Hledali dobrou pastvu a pásli se. Ale zaregistrovali nás a pozorovali velice obezřetně. Pokaždé, kdy se na nás některý podíval, jsme zmrzli a zůstali na místě. Byli jsme pozorováni většinou velkým samcem, který frkal skoro pokaždé, když se na nás podíval. Chtěla jsem tohohle soba mít co nejdál od sebe. Ale byli velice klidní, očividně zvyklí na lidi. Udělala jsem hodně fotek. A pokračovali jsme, dokud se neotočili pryč a nezačali odcházet. Jenom tak, pryč.

Žádný útěk. Ne jako den předtím, kdy jiné stádo začalo skoro vyšilovat, protože jiný pár lidí je vyděsil. Dnes začali odcházet pravděpodobně proto, že slyšeli štěkat psa nedaleko nás.

Užili jsme si to a byli jsme blízko chatě. Když jsme dorazili zpět k cestě a vzali batohy, chata se objevila mezi stromy, a tak jsme šli k ní. Jako obvykle, prostě prozkoumávat, co je kolem. Měli jsme spoustu času. Udělali jsme si hezkou a dobrou večeři. Přestože jsem chtěla jít ven, přítel se necítil dostatečně zdravě na to, aby šel se mnou. A abych byla upřímná, také jsem se začala cítit lehce nemocně.

 

P.S.: Vím, že je tenhle článek kostrbatý a špatně napsaný.

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s