Vítejte v Laponsku (4.)

Voda a jídlo

Posledních několik dní jsme moc nepili ani nejedli. Kvůli tomu jsme byli unavení. Minulé ráno jsem počítala kolik vody jsme vypili a byly to zhruba 2 litry vody za dva dny dvěma osobami. To bylo špatné, zvlášť v chladném počasí (je nezbytné v chladném počasí dostatečně pít z mnoha různých důvodů). A jídlo? Byli jsme příliš líní zastavovat někde a připravovat jídlo. A stejné to bylo i s vodou. Nakonec jsme to změnili a vymysleli to trochu lépe pro další dny.

Dlouhých dvacet kilometrů

Toto ráno jsme se vzbudili vcelku brzo. Museli jsme začít naši cestu o něco dříve než v poledne. Naši finští „spolubydlící“ nám dost pomohli se vstáváním. Prostě si začali dělat snídani okolo 7 ráno a vzbudili mně svými čelovkami (měla jsem špunty do uší– přítel začal hodně smrkat a chrápat). A byla jsem ráda za ně. Ještě ležící v posteli jsem jim dala nějaký čas, aby mohli být o samotě a nechala jim čas na snídani.

Když vypadali, že už skoro skončili, tak jsem vstala a začala připravovat naši vlastní snídani. Přítel stále spal a já ho nechtěla budit. Byl nachlazený a unavený víc, než já byla. Měla jsem pocit, jako by moje přítomnost velmi otravovala onen pár. Nic neřekli; ani nepohnuli jediným mimickým svalem. Jenom měli svoje lehce nepřátelské výrazy (prostě neutrální výraz, já ho mívám celkem často), seděli u stolu, povídali si a jedli snídani. Občas jsem chytla některá slova. Ne dostatek na to, abych věděla, o čem si povídají. Většinou jsem ani neposlouchala, protože mně to nijak zvlášť nezajímalo.

Okolo 8 ráno, jsme měli snídani připravenou a přítel se vzbudil. Nebo spíš jsem ho vzbudila. Na tom nezáleží. Chtěli jsme vstát v 7 ráno. Finský pár odešel pouze pár minut před námi a šel stejným směrem, jakým jsme chtěli jít i my. Dali jsme jim nějaký čas (jít poblíž někoho v přírodě, je velice divné a nevhodné, dle mého názoru) a odešli.

Bažina a cesta

Včera jsme se koukali na mapy a já zkontrolovala i cestu v terénu. Vedla přesně do bažiny. Trochu jsem se obávala, že znovu lehce ztratíme cestu. Ale šli jsme tam. Byla to široká říční niva i potok, a protože se tento den udělalo hodně teplo (roztál sníh), neviděli jsme jasně cestu. A bažina navíc začala také tát a byla hodně měkká, hluboká a mokrá.

Cestu jsme ztratili hned několikrát, a to ještě, než jsme se dostali vůbec k vodě a byli jsme tak nuceni sledovat zem velice pozorně, protože pěšinka nebyla viditelná. Někde jenom polehlá tráva, a to bylo všechno. A jak jsme dorazili k vodě, cesta přestala zcela existovat. Jednoduše tam nebyla. Jenom občas někde několik zlomených stébel trávy.

Nějak jsme přešli onu mokrou část a pak to začalo být teprve zajímavé. Cesta na druhé straně nepokračovala. Podívali jsme se na mapu a zjistili, že začíná až zhruba 500 metrů od nás, někde v kopci. Už jsem psala, jak tyhle cestičky vypadají. Někdy nebyly viditelné ani když jste na nich přímo stáli.

Vzdali jsme hledání začátku cesty a prostě jsme šli ve větším úhlu k ní, takže jsme ji mohli snadněji vidět. To bylo přesně ono. Zabralo nám nějaký čas, než jsme ji našli, jdouce skrz mokrý les s měkkými rostlinami na zemi. Všude kolem byla 100% pokryvnost rostlin (pro fytocenology) s „nějakými“ keři v nižších patrech (většinou břízy – jiné než Betula pendula) a jako stromy většinou jenom Pinus sylvestris (borovice) vysoké zhruba 10 metrů. Nikde žádná Picea abies (smrk). Na zemi většinou jenom polokeře. Což znamená, že půda zde byla hlubší.

A jak jsme pokračovali v cestě vzhůru, začalo se zvyšovat množství Betula sp. (neurčovala jsem ji) a stromy (Pinus sylvestris) naopak postupně ubývaly a byly ve větších vzdálenostech od sebe. Dokonce i více kamenů a s kameny obvykle přichází i mělká půda s Cladonia rangiferina.

Po nějaké době jsme našli cestu, která vedla přesně kudy jsme chtěli jít. Byla trochu širší bez rostlinného pokryvu a bílý/žlutý štěrk „zářil“ ve srovnání s tmavým zeleným/červeným/hnědým rostlinným pokryvem. Cesta vedla do „pekla“. Bylo to prostě skvělé a úžasné. Vedla nás přímo z lesa a já zbožňuju krajinu bez stromů (jenom ty přírodní).

Ponurá krajina

Jak popsat naprosto úžasnou krajinu s hezkým efektem? Ponurá. Myslím, že to je nejlépe vystihující slovo. Barvy? Ano, viděli jsme nějaké barvy. Trochu hnědé a červené. Jenže to byl temný kopec s prázdnou otevřenou krajinou, kameny, velmi chladným větrem, tmavými těžkými mraky naplněnými deštěm a vlhkým závojem. Nemohli jsme vidět moc daleko.

Řeknu to více botanicky. Bezlesá krajina, pouze s trochou keřů a polokeřů (pokryvnost okolo 30-40 % nebo méně), většinou břízy (Betula nana nebo Betula humilis). Nezbyl na nich ani jeden lísteček (dobře, občas jeden ano) a bylo pro mě těžké je určit a ani jsem na to neměla chuť. Na čtverci 20×20 metrů bylo těchto bříz zhruba 4 až 10 kusů. Ani mnoho Cladonia rangiferina spíše lišejníky jako Xanthoria parientina (terčovník zední – znovu, neurčovala jsem je, jenom jsem se na ně z dálky podívala). Mělká půda nebo žádná půda, hodně kamenů a trocha vody.

Jak jsem psala, neviděli jsme zrovna daleko. Cesta byla značená dřevěnými kříži, a to byla velká obtíž. Za normálních podmínek by to nebyl žádný problém. Byly „blízko“ sebe a byl možné vidět z jednoho kříže na druhý. Za normálních podmínek. Jenže teď bylo hodně mlhavé počasí a neviděli jsme skoro nic – zejména já. Moje brýle byly zcela k ničemu; měly na sobě tak moc drobných vodních kapek, že jsem přes ně neviděla. Takže jsem šla bez nich.

Zmíněné kříže měly jenom jedno další mínus. Byly staré a někdy zničené větrem. Spousta z nich prostě ležela na zemi. Zbarvené stejně jako okolní krajina, někdy jsme si mysleli, že je to jenom torzo stromu. Ale nebylo. A když jsme viděli jenom tyč trčící kolmo ze země, s žádným křížem, tak to občas byl zbytek stromu a občas zničený dřevěný kříž.

Začalo to být těžší na druhé straně kopce, kde se zase začaly objevovat stromy. Šli jsme k tyči, jenom proto, abychom si uvědomili, že se blížíme k tělu stromu. Jenže jsme neviděli předchozí kříž, protože byl položený na zemi, opřený o keř. Takže jsme jenom stáli na místě, báli se pohnout jakýmkoliv směrem (jít daleko od posledního kříže by nebyl dobrý nápad). Samozřejmě, že jsme věděli směr, ale nechtěli jsme ztratit cestu. A na zemi žádná nebyla.

Po nějakém čase jsem si konečně všimla kříže ležícího na zemi. Musela jsem se soustředit na zvláštní objekty, které nejsou obvyklé v přírodě. A myslím, že na tohle mám dobré oko. Zejména, když se koukáte na tmavošedé keře a hledáte v nich nějaké značky. Dřevo ležící na zemi zde bylo běžné. Ale pokud se soustředíte, snadno můžete zachytit struktury vytvořené člověkem jako prkna nebo dřevěný kříž dokonce ve stejné barvě jako všechno okolo.

Les? Les!

Když jsme sestoupili z vrcholu trochu níž, začali jsme se vracet do něčeho, co vzdáleně připomínalo les. Tedy jestli se tomu tak dá říkat. Prostě jenom stromy o něco blíže u sebe. Dokonce občas i Picea abies (smrk). Orientace zde byla jednodušší a těžší zároveň. Mohly jsme vidět cestu (občas) a většinou i kříže. Hodně z nich bylo poškozených, stejně jako stromů.

Zvládli jsme se dostat do údolí se řekou. Pak už jsme věděli, že to bude jednodušší. A bylo. A krásné. Krajina se měnila; nezačala jsem se nudit jenom proto, že okolí bylo jednoduše dokonalé. A počasí bylo velice teplé.

Ve skutečném lese (moc pěkný) jsme viděli nejenom stopy sobů, ale dokonce i soby. Jenom dvě malé bílé tečky běžící někde v lese daleko od nás. A za několik okamžiků další. Mnohem blíže k nám. Větší stádo, někteří z nich měli ještě tmavou letní srst, někteří byli sněhobílí nebo světlešedí. Na chvilku jsme se zastavili. Chtěla jsem si užít jejich pozorování, ale museli jsme pokračovat.

Přístřešek

Za nějaký čas jsme dorazili k přístřešku. Zpoza něj jsme viděli vycházet kouř a mysleli jsme si, že je tu onen finský pár (z rána). Opatrně jsme šli k ohni. Jenom proto, abychom viděli, že tam nikdo nesedí a že ohniště vyhasíná. V podstatě žádné plameny. Přidala jsem polínko a oheň se okamžitě rozhořel.

Užili jsme si tak skvěle přepychový přístřešek a udělali oběd. Hned vedle ohniště do kouře jsem položila svoji vlněnou látku, aby načichla po tak dokonalé vůni. Sladké dřevité vůni. Ne ten agresivní kouřový zápach, který je u nás obvyklý.

Když jsme zde strávili nějaký čas a udělali další čaj, byli jsme připravení odejít. Dokonce jsem udělala i pár fotografií slunečního svitu. Dokonce jsme viděli i stíny stromů! Skoro jsme zapomněla, jak vypadají. Udělala jsem pár fotek slunce a stínů. Takový zázrak! A nejenom stíny. Modrá obloha. Dokážete si to představit? Pravděpodobně ne. Pravděpodobně budete mít problém si představit, proč to pro mě bylo tak zázračné. Bylo to krásné.

Tady byl dokonce i teploměr a ukázal nám, že je opravdu dost teplé počasí. Ne v tom smyslu, který si většina lidí představuje. Byly zhruba +2 °C, velmi velmi teplé počasí. Pár dní zpátky mrzlo a nevnímala jsem to jako zimu. Teď jsem měla jenom lehkou bundu proti větru (ani trochu teplá) a jeden lehký svetr. A byla jsem s tím spokojená, občas mi bylo horko i v téhle kombinaci.

Měli jsme něco kolem 10 km v nohách a jenom 4 km zbývaly na další denní chatu se zavřenou kavárnou (Luulampi). Byla to radostná cesta. Měli jsme hezké počasí (jenom trochu mraků), slunce svítilo (asi tři minuty), žádný déšť ani vítr, teplé počasí. Prostě v pohodě. A cesta byla skoro dálnice. Široká, značená a pohodlná.

Dorazili jsme ke kavárně uprostřed bažiny a pěkným jezerem a úžasnými výhledy. Budova byla velká a vypadala skoro tady nepatřičně. A velké cesty tu vypadaly také zvláštně (žádný asfalt, samozřejmě).

Jednoduchá lyžařská trasa

Strávili jsme nějaký čas v denní chatě v kavárně se skomírajícím ohněm uprostřed a něco jsme pojedli, podívali se na mapu, kterou další cestou se máme vydat. Byly jsme si jistí, že dorazíme za tmy. Bylo to jenom 6 km odsud, další denní chata. Neměla jsem velkou radost, že v ní budeme přespávat, ale dospěla jsem k závěru, že ony „výjimečné okolnosti“ (Za některých výjimečných okolností je možné přespat v denní chatě) byly zcela jasné.

Na naší cestě ven, jsme potkali pár německých turistů (pár je myšleno doslova, ne několik). Očividně si mysleli, že je kavárna otevřená. Měli jenom malý batoh pro oba a vyděsili jedno stádo sobů.

Pokračovali jsme po cestě popsané jako „snadná lyžařská cesta“. Vedla údolím, ne nahoru a dolů celou cestu. Tahle byla dobře značená novými modrými kříži, které byly snadno vidět i ve tmě. Ale k našemu vytouženému cíli vedla víc než jenom jedna cesta. Ale to jsme nevěděli. Když jsme se začali vzdalovat od křížů, šli do kopce a skoro jsme je neviděli (v ubývajícím světle to začalo být těžké), rozhodli jsme se jít zpátky do údolí.

Tam vedla malá pěšina. Při bližším pohledu jsme si uvědomili, že je to sobí stezka vedoucí k řece. Použili jsme ji a šli dolů. A viděli ptáky. Nepamatuji si jejich jméno (byli popsaní v kavárně). Jeden bílý pár stále s několika hnědými peříčky po těle (edit: přítel tvrdí, že je to bělokur rousný). Vypadali vyděšeně, ale nechtěli se moc pohnout. Možná si mysleli, že jsou pro nás neviditelní. Bílí ptáci na šedohnědém povrchu… Byli jako malá světýlka. A byli hodně blízko. Méně než dva metry. Překvapili jsme je a oni překvapili nás. Nechali jsme je být a pokračovali po naší cestě (to by nebyla sranda, kdybychom je nechali bít, co?).

Tma

Po západu slunce jsme věděli, že budeme mít světlo ještě po zhruba dalších 30 minut. Takže jsme pokračovali. Zde nebyl skoro žádný půdní pokryv, ale cesta byla snadno viditelná. Někdy ne tak lehce, protože vedla skrz mokřiny a řeku, kde opravdu nebyla vidět (alespoň pro mě).

Někdy jsme museli zastavit a koukat, kde je další kříž, ale hledání divných tvarů dost pomáhalo. A ony byly viditelné zejména když se na ně člověk nedíval přímo, ale jenom koutkem oka. Nevím, jak to měl přítel, ale moje noční vidění je totálně k ničemu. V tomhle je mnohem lepší než já.

Za nějaký čas jsem začala být nervózní. Chata by měla být někde poblíž, blízko nás. Hned vedle jezera. Ale kterého jezera? Prošli jsme kolem dvou až tří jezer (nepočítám ty bez vody) a stále nic.

Tma začala být mnohem víc znát, hodně jsme zastavovali a pozorovali, kudy vede cesta. Žádné další modré kříže. Jednoduše tam nebyly. Anebo jsme je neviděli. Po chvíli jsme dorazili k velkému jezeru a šli po jeho břehu. Je to tohle jezero? Nebo jiné? Nebyli jsme si jistí. Podívali jsme se na GPS mapu a zjistili, že jsme blízko, zbýval méně než jeden kilometr.

Konečně jsme tam dorazili. Zbývalo překročit jenom jednu řeku. Hlubokou a širší. Žádný most. Ve slabém světle jsme se dívali pozorněji a něčeho si všimli. Něčeho lehce lesklého, vedoucího přes řeku. Jenom několik metrů od nás. A byl to most. Byli jsme zachráněni. V teplém hezkém místě, kde jsme mohli spát.

Zanedlouho jsme vyšli ven z „naší“ chaty a viděli světlo. Hodně světla. Byl to měsíc, skoro v úplňku a pěkná čistá obloha skoro bez mraků. Dívala jsem se pozorně, jestli něco nespatřím. Nic. Jenom pěkná temná noční obloha bez světelného znečištění se zářícím měsícem a trochou mraků na obzoru. Netrvalo dlouho a mraky oblohu zcela překryly.

Šli jsme spát. Šťastní a unavení. A v teple.

P.S.: Když používáte suchý záchod v chladném počasí, je to nepohodlné a hodně rychle si rozmyslíte, zda tam opravdu potřebujete jít a zvažujete, kolik času tam musíte strávit. Tady to bylo jiné. Žádné místo pro vítr, zhruba o pět stupňů tepleji než venku a polystyrenové prkénko. Och. To byla opravdu luxusní toaleta. Bylo to, jako sedět na trůně. A tolik místa. V případě potřeby by se tam dokonce dalo spát.

42

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s