Vítejte v Laponsku (3.)

O tomto dni

Tento den bude velice krátký, nic zásadního se nestalo. Opravdu. Byl to jeden z těch celkem nudných dní. Nic jsme neviděli a cesta byla nudná. Můžete přeskočit na následující den, jestli chcete. Ale cítím potřebu popsat i takhle nudný den.

 

Zoufalství? Štěstí?

Tento den byl na jedné straně naplněn štěstím na straně druhé totálním zoufalstvím. Ráno jsme začali naši cestu ke Kulasjoki (řeka) v naději, že ji budeme moct překročit. Cesta vedla k řece a na druhé straně od ní. Takže by to mělo být možné. Pro větší zábavu, přítel si začal být jistý, že je nachlazený.

Naši cestu jsme začali na malé pěšince (stejná, jako zvířecí stezka) a šli jsme skrz les. Někdy se rozdělovala a dávala nám víc možností kudy jít (anebo se ztratit), ale všechny tyhle odbočky zase vedly zpátky na stejnou cestu – po nějakém čase. Nechtěli jsme riskovat, a tak jsme se snažili držet tu nejvíc přímou cestu.

U jednoho potoka (jiná řeka), jsme se museli vrátit, protože jsme nechtěli skončit „někde“. Na druhé straně totiž cesta nepokračovala. A to byla jenom velice malá řeka. Šli jsme zpátky a pokračovali po jiné cestě. Museli jsme jít zpátky. Tento druh cestiček není zrovna moc dobře vidět, když jste v lese. Zejména, pokud jste pod nimi (ve svahu). Neriskovat, prostě jít zpátky. Další nevedla přímo do bažiny, ale jenom skrz malý potok a pokračovala na druhé straně. Bylo to ošemetné, ale měli jsme na cestě nějaký sníh a díky tomu tak byly cesty viditelné. Všechno okolo bylo zelené, oranžové, hnědé atd., ale cesta byla čistě bílá.

26

Cesty

Přemýšleli jsme nad tím, jaké by to bylo mít tu zhruba 10 cm sněhu; nic bychom neviděli. A tahle cesta nebyla značená. Může to být trochu nebezpečné mít takhle málo sněhu. Něco vidíte, ale ne dost na to, abyste se drželi správné cesty.

Po krátkém čase jsme dorazili na dálnici. Alespoň jsme si připadali jako na dálnici. Byla to normální lesní cesta, široká pro běžné auto. Cesta, kterou jednoduše nemůžete minout. Šli jsme po ní k hranici národního parku. A bylo to tak snadné, jít po takové cestě! A rychlé!

Uvědomila jsem si, jak užitečné je znát základy finštiny (znovu). Věděli jsme tak úplně přesně, kde skončil národní park (cedule) a kde jsme do něj znovu vstoupili. A co bylo na té ceduli hned vedle brány. Přítel mne podezříval, že kecám, ale řekla jsem mu, že jenom musíme zavřít bránu, až vstoupíme – nic víc. Bylo to něco jako: „Ty si nejsi úplně jistá, co?“ Ale byla jsem si jistá. Ano, znala jsem přesně význam jenom jednoho slova na té ceduli se třemi slovy a druhý výraz mi byl celkem jasný.

Co to asi tak mohlo znamenat? No, když jsem se učila latinsky, taky jsem byla přesvědčená o tom, že znám význam, obvykle jsem jenom trochu zapomněla na koncovky slov, které velmi snadno měnily význam celé věty. Ale na tříslovné tabuli, kde bylo zcela očividně „Zavřete bránu“? (Abych byla upřímná, četla jsem o chování ohledně bran a proč tam jsou, už předtím.)

27

Překročení řeky

Šli jsme skrz. Znovu stejná cesta. Dorazili jsme k řece. Jenom proto, abychom viděli, jak velkou chybu jsme udělali. Byli jsme si zcela jistí, že tohle bude problém. Znovu jsme zkontrolovali všechny mapy (včetně GPS). Měli jsme pouze krátký úsek řeky, abychom nalezli mělké místo pro přechod.

Můj přítel šel kousek podél řeky se podívat, jestli je možné ji překročit. Nevypadalo to dobře. Místy více než 50 cm vody. A proud příliš silný na to, abychom do něj vstoupili s těžkými batohy na kluzké velké kameny. Vzali jsme naše batohy a šli proti proudu do bažiny. Zmrzlá bažina je jediná bezpečná bažina (celkem). A tady navíc nebylo moc rašeliníku, jenom běžné podmáčené místo tam, kde kdysi tekla řeka.

Byl to náročný terén. Všechny trsy trávy byly zhruba o 30 cm výše, než mokrá půda, a byly všude kolem. Alespoň to byl měkký pokryv země, ale bylo někdy trochu náročnější udržet stabilitu. A jít přesně po okraji bažiny majíce to pouze jeden malý krok do řeky… Země měla naši plnou pozornost. Nudná cesta a náročný terén jsou důvody pro nedostatek fotografií.

Celou dobu jsme doufali, že najdeme místo, které jsme hledali a dívali jsme se na každý nový meandr s opravdovou nadějí. V místech, kde jsme si nebyli jistí, jak je voda hluboká, jsme používali hůl. Ale voda byla průzračně čistá, pouze s tmavými kameny na dně. Nejprve jsem si myslela, že neumím „číst“ řeku, i přesto, že jsem strávila nějaký čas na kajaku a raftu (ne zrovna moc, a ne na moc rozdílných typech řek – a byla jsem dítě).

Začínala jsem si vzpomínat, jak voda vypadá nejenom ze břehu a v knížkách, ale i z lodi. Jak se chová. A všechno začalo být viditelné. Viděla jsem proud, kde se budou nacházet mělčiny a hluboká místa.

28
Kulasjoki v celé své šíři (proud jde zprava doleva).

Mělčiny

Našli jsme jedno velmi široké místo s nějakými ostrůvky. Bylo to skvělé! Širší řeka obvykle znamená mělčí vodu. Zastavili jsme tam a odložili batohy na zem. Přítel šel blízko řeky a sledoval ji. Zkusila jsem se dostat na ony ostrůvky, šlo to snadno. Jenom proto, abych si uvědomila, že to nebude tak jednoduché, jak to zprvu vypadalo. Vkročila jsem do řeky a viděla jsem proud. Kudy prochází. Kde je silný a kde nikoliv. A zkoušela jsem ta místa s pomalejším proudem.

Šla jsem tam. Opatrně. Kameny nebyly tak kluzké, jak jsem předpokládala. Někde jsem držela rovnováhu jenom na viklajících se kamenech a zkoušela jsem přijít na to, jestli je dobré vkročit do vody. Naše boty byly vysoké, ale vstoupit do proudu znamenalo mít vodu o mnoho výše (kvůli proudu).

Tak blízko. Byla jsem skoro tam, na druhé straně a bez batohu. Bylo to jako tančit. Krok sem, dávat pozor, sledovat, krok tam, otočka a znovu. Každým okamžikem jsem byla blízko druhé straně a viděla jsem onen silný proud s hlubší vodou. Jestli je bezpečné tam jít. S vyššími botami a bez batohů. Voda může snadno posunout naše nohy špatným směrem, můžeme snadno ztratit rovnováhu a když spadneme do vody, může to být nebezpečné. Teplota byla pod nulou a my jsme to měli zhruba 5-10 km každým směrem do tepla. Anebo pár metrů k ohništi, ale nechtěla jsem riskovat. Když nic jiného, bylo by to velmi otravné.

24

Zvažování naší cesty

Několikrát jsme se snažili překročit řeku a šli zhruba jeden kilometr podél toku v bažině. Bylo to náročné a demotivující. Přemýšleli jsme. Jedna z možností bylo nanosit nějaké dřevo do řeky, ale to nepovažuji za správné a nejbližší dřevo bylo zhruba 30 m daleko v lese, za bažinou. A našli jsme přítok. Hluboký se silným proudem. Po pár pokusech a hledání, jsme to vzdali a šli zpátky na cestu. Byla to úleva. Pro oba.

Přemýšleli jsme kam jít, jak vyřešit náš problém. Nejbližší most byl 10 km daleko od nás. Nechtěli jsme jít zpátky do stejné chaty. Ale ostatní řešení znamenala jít zhruba 20 km daleko odsud a náročný terén. Takže bylo jasno. Vzdali jsme to a šli jsme zpátky ke stejné chatě, kterou jsme to ráno opustili, zpátky do Kivipää.

Jenže cesta zpátky byla celá do kopce a my jsme byli již trochu unavení z chůze v močálu. Sebralo nám to hodně času a bylo to vyčerpávající a depresivní. Když jsme se napojili zpátky na onu malou pěšinku v lese, bylo to jako malé vítězství. Ale po nějakém čase jsme stále nebyli ani o fousek blíž ke konci a začali jsme přemýšlet, jestli jsme na správné cestě. Pozorně jsem sledovala okolí. Nejprve jsme překročili onu malou řeku.

25
Tohle je jenom toaleta a přístřešek na dřevo.

Co když nás tam nechtějí?

Stále jsme nebyli na místě. Kde je konec? Nebyla jsem schopná rozpoznat stromy kolem sebe, a to jsem v tom obvykle dobrá. Za normálních okolností se v přírodě orientuji podle stromů. Očividně jsem jim předtím nevěnovala moc pozornosti. Po dlouhém čase (alespoň nám to připadalo jako věčnost) jsem začala být značně nejistá. Moje obavy byly podpořeny přítelem. Mysleli jsme si, že jsme příliš daleko a že jsme na špatné cestě. Podívala jsem se pečlivě na cestu. Byla jsem schopná rozeznat, že jsou na ní nějaké stopy. Čerstvé stopy v opačném směru. Naše stopy. Takže jsme stále byli na správné cestě, ale čas běžel pomalu a my jsme byli unavení.

To napětí jsem nemohla vydržet, a tak jsme se podívali na GPS mapu. Jsme blízko. Jenom několik stovek metrů. Po tomhle zjištění jsem se málem rozeběhla. Byla jsem prostě šťastná, když jsem viděla ony budovy. Bylo to skvělé. Většinu času jsem se dívala na zem, takže když jsem slyšela zvuk přebíjení zbraně, dost jsem se lekla. Zvedla jsem oči, ale pokračovala v cestě. Znovu. Ale nyní jsem to viděla. Přesně před chatou stál muž se dvěma psy pobíhajícími kolem, držící brokovnici. Začala jsem být nervózní. Jenom pár milisekund poté, muž brokovnici „zlomil“ do bezpečné pozice a opřel ji vedle dveří a šel k jezeru.

Jeden ze psů ke mně přiběhl se šťastným výrazem. Očichal mně a olízl mi ruce. Podrbala jsem ho na krku. Oběhl mně a potom hned k jezeru. Druhý pes mne jenom očichal. Byli zde další lidé sedící u ohniště venku.

Šli jsme prostě dovnitř a posadili se na lavičku. Nebyla jsem si jistá, co bychom měli dělat. Tuhle noc očividně nebudeme sami. Ten muž vešel dovnitř a na něco se zeptal. Nepamatuji se. Nejprve mluvil rusky a potom anglicky (a potom odešel úplně). Nepamatuji si přesně onen nudný večer, ale šli jsme spát v 7 večer zcela zničení.

P.S.: Tohle byl krátký článek. Má jenom 2,5 A4 stránky. Ale myslela jsem si, že bude kratší.

P.P.S.: Ty přechodníky používám prostě kvůli tomu, že jsem začala psát nejprve v angličtině. A ony „-ing“ formy jsou jaksi nejpřesněji přeložitelné mnohdy právě pouze přechodníky (hodně jsem zkoumala pravidla českého pravopisu, a tak doufám, že koncovky mám správně). Vždycky jsem se totiž bála po nich sáhnout, protože jsem si nikdy nebyla jistá správnou koncovkou.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s