Vítejte v Laponsku (2.)

Pohádka a problémy s foťákem

Další ráno jsme byli vzbuzeni okolo poledne přicházejícími lidmi. Očividně si mysleli, že jsme bezdomovci, nebo tak něco a rychle zmizeli venku. Rychle jsme si sbalili naše věci a vyšli do chladu venku. Bylo to jako vstoupit do pohádky. Neuvěřitelně krásné pohádky se sněhem a námrazou. A sluncem blízko horizontu. Po několika dnech jsem si na to zvykla, hledat slunce někde na obloze je k ničemu. Celou dobu je buď východ nebo západ slunce. Spíš západ slunce. Pokud si to chcete představit, tak je to stejné jako dva tisíce kilometrů na jih (zpátky v ČR, pro rýpaly je to spíš 2600 km lehce diagonálně), když je slunce zhruba hodinu před západem. Po celý den. Takže klasické určování času podle slunce jaksi nefunguje.

Pro kompletní představu lze přidat ještě malé množství světla. Pokud jste venku, není to moc znát. Ale nyní, když upravuji fotky, jsem si uvědomila, jak špatné to je pro foťák. Většinu doby jsem měla časy mezi 1/60 a 1/30 nebo méně a clonu zhruba 1/8 nebo 1/5 (minimum mám 1/4,6 – myslím). ISO nebylo vysoké, okolo 400 až 800 (těch 800 už začíná být vidět). Většinu doby jsem neměla dostatek času (nebo byla příliš líná) na používání manuálu, takže jsem používala režim pro krajinu. Ten používám celkem často s dobrými výsledky.

Jenom když si chci „hrát“ se světlem (nebo něco jiného), tak používám manuál, nebo polomanuál. Další problém bylo rosení přední čočky. Foťák byl venku celý den, ale pod krytkou začala kondenzovat vlhkost. A než jsem si toho všimla, vytvořila jsem několik zamlžených a rozmazaných fotek (jinak všechny fotky za celý týden jsou mírně rozmazané, nebylo příliš mnoho světla a povedlo se mi dokonale upatlat přední čočku při pokusech ji otřít). Ale když jsem se podívala na ony rozmlžené fotky, většina z nich se mi i tak líbí. Je to většinou jenom na straně a dělá to zajímavé věci s fotkou.

Jak jsme se ztratili

Takže jsme začali procházet skrz překrásnou pohádku a bělobu, na kterou jsem čekala celou poslední zimu. A zimu předtím… a předtím. A takhle bych mohla pokračovat pět let zpátky. Viděla jsem ji loni nedaleko Šumavy a jenom z okna auta a z fotek, které udělala sestra. Záviděla jsem jí to. A teď jsem to měla všude kolem sebe. V krajině. Ve volné krajině s velmi malým množstvím budov a jenom malým vlivem člověka. Po několika kilometrech i bez viditelného vlivu člověka. „Ztratili“ jsme cestu už po prvních pár stech metrech od našeho přespávacího místa. Přes cestu byla žlutá páska, takže jsme tam prostě nešli a pokračovali po asfaltové cestě vedle ní. Ale ta vedla jiným směrem. Asfaltka skončila hned vedle sjezdovky. Věděli jsme, že kýžená cesta vede někde na druhé straně kopce, tak jsme jednoduše šli po sjezdovce nahoru ve snaze najít ji. Ale ona tam nebyla. Ona neexistovala. Žádné značky, žádné cedule, nic. A mapa říkala, že by měla být někde tady. Normální letní turistická trasa a značená. Ale nic.

Znali jsme směr. Měli jsme buzolu. Takže jsme prostě vyrazili tím směrem. Na kopci jsme se rozhodli, kterou cestou bude nejjednodušší pokračovat a sešli jsme do údolí. Nepotřebovali jsme plýtvat energií na chůzi nahoru a dolů a v údolí udržíme směr snáze. A jak už jsem psala; krajina byla prostě magická a dokonale mne dostala. Užívala jsem si ji. Přítel mi oznámil, že pokud budu dělat fotky jako teď po celý den, za chvíli budu mít mrtvou baterku. Pro tyto případy s sebou vždy nosím náhradní baterii. Ale krajina byla takhle magická jenom v pruhu skrz Saariselkä a blízké okolí. Všechno bylo světlé a někdy dokonce třpytivé, když mraky nebyly tak silné jako předtím.

Už jsem Vám říkala o vodě?

Šli jsme do údolí. Tam byla řeka. Ano, zapomněla jsem, co jsem četla o Laponsku na jednom českém blogu. Žádný prostor pro stan, protože všude byly kameny nebo bažiny. Ale pamatovala jsem si jednu radu (ne z toho blogu); je nezbytné mít dobré voděodolné boty, pravděpodobně budete muset přebrodit řeku. Poprvé jsme se střetli s potokem a bažinou u ní. Užívala jsem si meandry potoka, jak formují krajinu, kde jsou zaplavená a zaplavovaná území a kde končí a kde začíná ona suchá část.

Užívala jsem si krajinu jako takovou. Zkoumala jsem ji pozorně. Učit se o něčem podobném ve škole je k ničemu, pokud to člověk nikdy neuvidí v reálném životě. A byla jsem fascinovaná. Tohle byla nejlepší učebnice vůbec. Mohla jsem vidět všechno, co jsem se naučila. A vědět, kam můžu jít, nebo kde bude voda. A také fakt, že přechod tohoto potůčku v létě, je pravděpodobně dost nepříjemná záležitost. Potok široký sotva jeden metr. Ale podmáčená plocha měla šířku okolo dvaceti metrů. A na okrajích rostly nějaké keře. Většinou břízy.

Nemám dostatek zkušeností s přechody bažin nebo dokonce rašelinišť, ale vím, které rostliny mám hledat, pokud tam chci jít bezpečně. Ale to funguje především pro střední Evropu, rostliny tady jsou trochu jiné. Alespoň stejné čeledi a jenom proto jsem je byla schopná rozeznat. Anebo dokonce rod.

Co mi bylo známé, bylo, jak zde funguje geologie. Měla jsem více než měsíc na to, abych se naučila, jak přesně vypadá krajina silně formovaná ledovcem. Takže nyní už vím. A jak vypadá krajina formovaná vodou? To vím také. Bylo snadné číst tuhle krajinu. Mnohem snazší než číst města zde ve Finsku.

Po dlouhý čas jsme šli vedle řeky, koukali, co je kolem. A jak jsem říkala, bylo to úžasné. Myslím si, že nejsem schopná to popsat slovy (v angličtině určitě ne a speciální popisky v češtině přidávat nebudu), ale fotografie mohou být dost nápomocné. Přesto jsou fotky jenom malá část, jenom střípek celé mozaiky. A také nemají celou atmosféru místa.

Když jsme zašli do lesa, nádherný bílý třpyt začal mizet. Bylo ho méně a méně. Občas jsme snědli nějak brusinku (jako opravdu brusinku, neplést s klikvou – a zmražené bobulky přímo z keříku chutnají dobře) a viděli jsme spoustu Cladonia rangiferina (dutohlávka sobí, lišejník). Většinou menší kousky, ale myslím, že vím, proč tak malé kousky. Měsíc zpátky jsem četla na finském webu článek o obnově lesních porostů s dutohlávkou (web zaměřený na ochranu přírody), které byly poničeny nadměrnou sobí pastvou. A velké chomáčky lišejníků jsme viděli většinou na špatně přístupných místech.

Z toho lesa jsme se nějak dostali zpátky na cestu. Nevíme, kde to bylo, ale najednou byla tam. Napojili jsme se na cestu. Bylo to trochu nudné, ale v pohodě. Cesta byla široká (zhruba 1,5 m), přírodní cesta, značená. Na ní jsme nemuseli věnovat moc pozornosti tomu, kde přesně jsme. Někam to prostě vedlo.

Lidé a znovu ztracení

Ten den jsme potkali zhruba čtyři lidi na cestě, než jsme dorazili k denní chatě, Vellinsärpimä. Byla luxusní. Pořád jsme přemýšleli, jak asi vypadají chaty určené k přespání, když tahle k tomu určená není. Byla v ní spousta užitečných věcí určených pro tvorbu oběda a samozřejmě i stůl a lavice, venku ohniště. Toalety a přístřešek na dřevo. Nevymýšleli jsme nic složitého k obědu a nechtěli jsme v ní setrvávat delší čas, než bylo nezbytné (pořád nám zbývalo asi 5 km cesty).

Krátký pohled do mapy nám odhalil, že do další chaty vede buď velmi dlouhá cesta, nebo žádná cesta. Žádná cesta se zdála být lepší řešení. Ale do lesa vedla jedna pěšinka. Po několika metrech jsme si uvědomili, že vede špatným směrem, takže jsme pokračovali jinou cestou. Někde do lesa.

Rychle jsme si uvědomili, že držet směr v lese, je velice těžké. Každých několik desítek metrů jsme byli nucení se dívat na buzolu, kudy máme jít. Terén nebyl náročný, ale většinu času to bylo do kopce. S těžkými batohy to bylo vyčerpávající. Pro mě to bylo těžké, protože jsem měla na sobě armádní boty. Nejsem zvyklá na 3 cm neohebnou podrážku a botu, která není dostatečně široká (prostě klasické trekové boty) – zhruba dva až tři roky nosím skoro výhradně „barefoot“ nebo alespoň minimalistickou obuv a z těchto bot mne proto začaly rychle bolet chodidla.

Když jsme vyšli z lesa, byli jsme unavení. Terén zde byl náročnější než v lese a my jsme byli pomalí. Bylo to demotivující. Zbývaly nám zhruba tři kilometry, byli jsme v otevřené krajině, v bezlesí. Mnohem snazší pro udržení směru. Ale tma se zvolna blížila. Věděla jsem, že nemáme moc času a byla jsem připravená spát někde mezi těmi kameny. Mnohem lepší než se dokonale ztratit (tedy, věděli jsme přesně, kde jsme, a dokonce jsme byli schopní to najít na mapě…skoro přesně). Kamenitý svah byl náročný pro chůzi a sebral nám hodně energie. Šli jsme skrz několik malých potůčků se zmrzlou trávou na březích a několika malými vodopády.

Už jsem Vám říkala o kamenech?

Okolo nás byla spousta rybníčků. Suchých rybníčků bez vody se spoustou kamení na dně a někde dokonce i s rašelinou. Už kolem nebylo bílo. Jenom sem tam kousek sněhu, pokrývající okolní povrchy jako prášek. Byli jsme unavení a já si přála, aby už byl konec cesty. Stále jsem si to však užívala. Vytvářela fotografie v ubývajícím světle, užívala si námrazu.

Přítel vypadal vyčerpaně. Skoro celou dobu jsem byla rychlejší. Přesto moje záda bolely jako čert, skoro jsem kvůli tomu nemohla dýchat. Moje nohy jednu chvíli mrzly a za chvilku zase pálily. Byla to čistá agónie. Ptala jsem se sama sebe, proč si to dělám, jestli si užívám utrpení, nebo prostě proč. Odpověď byla: pro zážitky, samozřejmě. A po věcech jako je tohle jsi mnohem silnější a necháváš svoje minulé já někde za sebou. Posouváš se k nějakému vyššímu cíli.

Možná je to zdravé, nevím. Jednoduše si posouvám hranice někam dál. Nebojím se tolik spousty věcí. Dělám to, co jsem ještě před pár lety nebyla schopná dělat. Stále hledám, kdo jsem. A tohle pomáhá. Hodně. Takže utrpení je moje cesta ke mně samé. Je to divné, já vím.

Tma přišla a já jsem skoro nic neviděla. Začala jsem zrychlovat. Můj nebohý přítel s velmi těžkým batohem vypadal ještě více vyčerpaně a naštvaně (tak trochu). Když už jsme skoro nic neviděli (jenom jezero s nějakými budovami v dálce), podívali jsme se na GPS mapu. Někde tu je cesta! Blízko nás! Šli jsme s mapou skoro kolmo k té cestě. Hledali ji. Ale nenašli. Vzdali jsme to a pokračovali po naší cestě. Nyní jsme věděli, že potřebujeme dojít k tomu jezeru v dálce. Bylo to strašné. Jezero bylo od nás vzdáleno asi 1,5 kilometru, ale čím blíž jsme byli, tím víc to bolelo. Poslední tři kilometry cesty byly čiré utrpení.

Zoufalství

Zhruba 700 metrů od chaty jsme našli „cestu“. Vypadala spíš jako zvířecí pěšinka někde v lese, ale fungovala. Zavedla nás až do chaty, Kivipää. Po několika dnech jsem si dala koupel v horké vodě v kýblu na odpadní vodu. Očividně většinou používaném na umývání nádobí, takže jsem byla trochu mastná. Ale to teplo bylo úžasné. Zejména pro nohy. Jak je patrné, chatka byla luxusní. Dřevěné postele (letiště, molo) se spoustou místa jenom pro dva lidi (já vím, v létě je tu málo místa), kamna, stůl, lavice, záchod (suchý), přístřešek na dřevo…prostě totální luxus. Nemohla jsem tomu celý večer uvěřit. Užívala jsem si to.

Jenom jedna věc. Trochu jsme podcenili kamna. V tak malé chatce s malými kamny. Chtěli jsme oheň po celý večer a něco málo i v noci. Takže blízko kamen jsme měli teplotu zhruba 30 °C, v nejchladnějším rohu „jenom“ zhruba 25 °C a na horní palandě (dvě patra od stěny ke stěně) bylo…no…velmi horko. Měli jsme tam saunu. Jenom jsme leželi na dřevě (chladilo nás) a potili se. Usnuli jsme tam a zhruba po hodině nebo víc se vzbudili (cca 11 večer) a šli jsme o patro níž. Vedro nahoře se nedalo vydržet. Změnili jsme tedy naše plány a spali na spodní posteli.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s