Vítejte v Laponsku (1.)

O tomto seriálu

Nakonec jsem se rozhodla psát všechno v angličtině a až potom to přeložit zpátky do češtiny.  Je to jednodušší a nežere to tolik času. V angličtině nepoužívám tolik slov jako v češtině a způsob psaní je mnohem jednodušší (poznámka: nepřekládám doslova, ale tak, jak to cítím). Ve své mateřštině přemýšlím mnohem komplikovaněji. A samozřejmě, google translator nefunguje zrovna spolehlivě a opravy spotřebují opravdu hodně času a mnohdy je to stresující (a když píšu rovnou v angličtině, moje jazykové schopnosti se zlepšují, jasně to samé, když píšu v češtině).

Tento seriál bude o našem týdnu v Laponsku. Záměrem je být primárně o fotografiích, a ne tolik o textu (pravděpodobně se to bude líbit velkému počtu lidí). A všechno tohle začalo jenom proto, že jsme měli volný týden ve škole (prázdniny) a přítel mne chtěl navštívit. Takže jsem se rozhodla navštívit Laponsko.

Kamarád mi oznámil, že tam pravděpodobně nikoho nepotkáme. Jako odměnu za samotu budeme mít jednoznačně „hezké“ počasí, jako chlad, déšť, vítr a chlad, déšť a déšť a vítr…a možná nějaký sníh. Jenom částečně pravda. Měli jsme zimu (teda ne tak docela zimu, bylo neuvěřitelně teplé počasí), déšť (pokud počítáte mrholení – já ne), sníh (jenom trošku, méně než 1 cm) a vítr. Ano, vítr byl značně specifický. V lesích, či spíše „lesích“ nefoukalo, ale na kopcích obvykle (ne vždycky!) fučelo. A obvykle tam bylo opravdu hodně chladno (protože vítr). Stálo to za to? Jednoznačně ano. Absolutně. Nutně se tam někdy potřebuju vrátit. A nyní si můžete přečíst, jak to všechno bylo. (poznámka pro mamku: prosím, buď v klidu. Všechno bylo zcela v pořádku a my jsme taky v pořádku. Nic se nestalo.)

2016-10-14-0327
Batoh před zapůjčením batohu

Na začátku

Než jsme začali naši cestu do Laponska, měli jsme dost času. Já se dostala do Helsinek o den dříve jenom proto, abych způsobila totální zmatek a chaos, jak už je pro mě obvyklé. Ale všechno dobře dopadlo, měla jsem půjčený batoh a spacák do chladného počasí. Jenom pro případ, že bychom museli spát venku v divočině. V mém spacáku by to nebylo bezpečné, protože má komfort cca +10 °C a noční teploty venku byly „něco pod nulou“ (myslím, že ne méně než -5 °C). Měli jsme dostatek teplého oblečení, protože se může stát cokoliv. Dokonce i balíček první pomoci (obvykle ho beru pro každý výlet do přírody).

Následující den (neděle) jsem udělala několik matoucích chyb a ztížila tak příteli cestu ke mně. Byl trochu naštvaný…myslím, že byl hodně naštvaný. Ale potkali jsme se. Předtím jsem šla sehnat si něco k jídlu (bylo skoro poledne) do rychlého občerstvení. Jedna z prvních věcí, co jsem slyšela bylo: „Rusky?“ Pořád nevím, co přimělo toho chlapa si myslet, že jsem Ruska. Možná proto, že většina turistů v Helsinkách jsou Rusové. Očividně jsem nevypadala jako Fin (to bylo poprvé, obvykle si lidé myslí, že jsem Fin – slovo Finka zní blbě, aby si někdo nemyslel, že mi pletou i pohlaví).

Odpověděla jsem v angličtině, že sice rusky nemluvím, ale že může zkusit mluvit rusky a možná mu budu něco rozumět (moje schopnost rozumět ruštině se dramaticky zlepšila, nikdy jsem se tenhle jazyk neučila). Následovala obvyklá otázka. „Odkud jsi?“ Proč lhát? Řekla jsem, že jsem z ČR a jeho odpověď mne trošku urazila. „Skoro sousedi!“ a začal se smát. Jasně, Rusko je obrovské a 1300 km a dva státy mezi námi jsou očividně nic. Alespoň jsem po nějakém čase zase viděla osobu, která se bezdůvodně usmívala na všechny v okolí, byla hlučná a bezdůvodně spokojená…a ve skoro všech směrech totálně odlišná od Finů. V některých ohledech se mi to zamlouvalo.

2016-10-14-0330
Armádní svetr se vždycky hodí. Jenom má na sobě vlaječku.

Setkání s přítelem a čekání

Po jídle jsem se konečně setkala s přítelem a měli jsme spoustu času čekání společně v obchodním centru, znudění a čekající na autobus. Nikam se nám nechtělo chodit s našimi neuvěřitelně těžkými batohy (oba jsme měli na zádech zhruba 1/3 naší váhy). Bus odjížděl až ve 23:59 a měli jsme tak spoustu času na čekání. Po nějaké době jsem si vzala knížku Finština pro samouky a začala si číst a udělala pár cvičení. Nevím proč, ale v otázkách jsem pořád zapomínala na sloveso.

Nakonec „přišel náš čas“ a mohli jsme jít do autobusu. Chtěla jsem spát. Bylo nám řečeno, že autobus není nijak luxusní a není tam dost místa na spaní. No…nevím, ale byl to velikostně normální autobus s dostatkem místa skoro na cokoliv, dvoupatrový. Jako bonus, většina lidí vystoupila v Jyväskylä. Po tomto okamžiku jsme měli spoustu mísa a měla jsem jenom pro sebe obě sedala (vedle sebe). V 11:30 jsme dorazili do Rovaniemi. A nyní přichází část, kterou může mamka rovnou přeskočit. Jenom pro její vlastní bezpečí. Možná přeskočit rovnou na další článek. Dorazili jsme bezpečně. Anebo vůbec nečíst tenhle seriál.

Santova vesnička a zima

Jak nám bylo doporučeno, šli jsme zhruba pět kilometrů k „polárnímu kruhu“, ven z města, abychom našli nějaké dobré místo pro stopování. Po hodině (začala nám být zima a já začala mrznout) nám zastavil jeden člověk a řekl nám: „Můžu vás vzít jenom zhruba dva kilometry, ale na mnohem lepší místo, k Santově vesničce. Dokonce se můžete jít dovnitř ohřát.“ Byli jsme rádi a když už jsme tam byli, tak jsme samozřejmě šli dovnitř. Nikdy jsem neplánovala se tam zastavit, protože nemám ráda tenhle typ turistických atrakcí, ale bylo tam teplo.

Dokonce tam měli jakýsi druh rychlého občerstvení/restaurace s celkem normálními cenami (na finské poměry; což mne celkem překvapilo). Prošli jsme si to tam, podívali se do obchůdků a pohladili sobí kožešiny. K obědu jsme měli sobí kebab s hranolky (myslím, že tam bylo víc koření než masa) – nic špatného, ale ani moc chutného. Ale mrzli jsme a bylo jsme hladoví. Něco čaje bylo super také. Pro můj osobní dobrý pocit jsem objednávala ve finštině. Nemám nejmenší ponětí, jak se mi to povedlo, ale prodavač nepojal nejmenší podezření a mluvil na mne finsky; a já odpovídala. Nejsem si zcela jistá, co říkal, ale myslím, že moje schopnost číst jazyk těla se taky hodně zlepšila.

V restauraci v Helsinkách jsem to měla stejné. Byla jsem prostě líná objednávat v angličtině, takže jsem to řekla ve finštině a v tom okamžiku servírka ožila (asi jsem ji učinila šťastnou; ožila samozřejmě tím nepatrným způsobem, který Finové umí perfektně) a zeptala se mně, jestli mluvím finsky (nebo tak něco). Po mém „ne“ byla viditelně zklamaná.

Když jsme se začali cítit zcela v pohodě a spokojení, odešli jsme a začali jsme znovu stopovat na „našem“ novém místě. Čekali jsme zde hodinu. Další člověk zastavil. V minulosti byl baskytaristou v punkové kapele. Zajímavý a vtipný člověk. A překvapivě hodně upovídaný. Po zhruba 30 km jsme měli novou lokaci. Dal nám svoje telefonní číslo pro případ, že bychom se do rána nemohli pohnout z místa (ne že bychom tam zmrzli, ale nesehnali nový stop). Byl ochoten nás vzít o kus dál.

2016-10-16-0334
I takhle může vypadat sob.

Odpoledne se stopováním

Na našem novém místě jsme čekali zase hodinu. Měla jsem na sobě mnohem více oblečení (v Santově vesničce jsem přidala nové teplé vrstvy) a začala to být pro mě zábava. Byli jsme zhruba 30 km za polárním kruhem. Teplota byla kolem nuly a začalo sněžit. Takový ten mokrý sníh, co okamžitě taje při kontaktu se zemí. Moje chodila začala být skoro zmrzlá a v tom okamžiku nám zastavil další člověk. Jeden z těch tichých. Jenom se zeptal na pár věcí (z jaké jsme země a tak dále) a potom následovalo ticho rušené jenom hudbou, která se mi nelíbí. Stálo to za to? Jednoznačně ano. Po zhruba 40 kilometrech moje chodidla začala být opět teplá. I já začala usínat. Považovala jsem za nevhodné usnout v cizím autě, takže jsem se pokusila zůstat vzhůru. Tenhle člověk nás vzal do Sodankylä, na polovině cesty do Saariselkä.

Přítel mi oznámil, že v dalším autě musím sedět na předním sedadle, protože jsem mnohem více komunikativní než on. Považovali jsme mlčení za divnou věc, protože většina těch lidí nás vzala především aby přerušili ticho ve svých autech a zahnali nudu. A měli nějakou společnost. A my jsme byli zticha…

Tenhle tichý chlápek nám nabídl možnost přenocovat v místnosti pro hosty v jeho domě. Odmítli jsme. Tak nám alespoň ukázal hostel hned vedle cesty. Pro případ, že bychom potřebovali místo na přenocování.

V Sodankylä jsme měli štěstí. Čekali jsme asi jenom 20 minut a potom nám zastavil otec dvou dětí (v autě) s malým autem. Měli jsme dva velké batohy. Nevím jak, ale ten velký se vešel do malého kufru auta, který už tou dobou byl nacpaný věcmi. Můj batoh jsme měli položený na klínech. Přítel nic neviděl, já to měla o trochu lepší. Tenhle člověk řídil z Tampere celý den (ufff!). Byl z Inari a jeho žena ze Španělska. And dvě malé děti mluvící finsky a španělsky. Malá slečna hrála po cestě na ukulele, ale bylo to v pohodě. Mnohem lepší, než většina dětí dělá. Nebyl to jenom rámus.

Nemohli jsme příliš mluvit. Když sedím na zadních sedadlech, obvykle mívám problém slyšet, co se děje vepředu. A když je to v angličtině, je to ještě těžší (a to už jsem schopná rozumět angličtině řečené s kartáčkem v puse – většinu, většinou).

1
Už je to jenom 230 km.

Setkání se soby… znovu

Na naší cestě jsme potkali soby. Z mého úhlu pohledu vypadali jako tráva a keře (sněžilo… dost, ale ne extra moc). A očividně byla silnice trochu kluzká. Řidič začal brzdit a auto šlo trochu do smyku. Protože řidič nechtěl poškodit auto, skočili jsme v protisměru na druhé straně silnice. Bezpečně jsme zastavili. A sobi jenom otočili své hlavy, divící se, proč je tam najednou tolik světla. A v klidu pokračovali svou cestou. Po několika sekundách jsme mohli pokračovat i my.

2016-10-16-0335
V Santově vesničce měli i hezká trička.

Místní hospoda

Do Saariselkä jsme dorazili okolo půlnoci stejného dne, v neděle. Co dělat? Jít do tmy a začít turistiku? Pro mě to nebyl úplně dobrý nápad, ale viděla jsem jiné možné řešení. Ale, byla tu stále jedna otevřená hospoda. Co očekávat od hospody nazvané „Místní hospoda“? Všechno.

Koukat na mapu ve sněhu nebo koukat na mapu v teple? Vybrala jsem teplo. Šli jsme tedy dovnitř. Sedělo tam jenom několik lidí a hlasitě se bavili (hlasitě podle finských měřítek, ne českých). Za několik okamžiků si nás všiml jeden chlápek; cizinci s velkými batohy dorazili a on tím byl upřímně zaujatý. Začal se ptát na spoustu věcí. Když zjistil, že jsme Češi, začal se ptát na pivo. Jaké je v ČR a jaké je ve Finsku, podle našeho názoru. Obvykle jsem upřímná (obvykle tak moc, že si to lidé vykládají jako hubatost), takže jsem řekla, že finské pivo není moc dobré a také jaká piva jsem zkusila – Karhu a Karjala (slyšela jsem, že tahle nejsou špatná, ale jsou tu i lepší; ta extra špatná piva sem ani psát nebudu, Karjala je ale pekelně blízko). Takže nás pozval na ochutnání více místního piva. Nevím, které to bylo, vždycky (z nějakého důvodu) si pamatuji jenom jména špatných piv, a ne jména těch dobrých. Jediné, co si pamatuji je chuť nebo pocit a místo, kde jsem je měla. A tohle bylo celkem dobré. Mělo dvouslovný název a myslím, že začínalo písmenem „L“ (kdyby vás nějaké napadlo, dejte mi vědět, chtěla bych ho zkusit znovu). Tohle mělo zřejmě nejplnější chuť ze všech finských piv a nechutnalo jako voda s něčím (ať Finové prominou, ale je to pravda).

Ten člověk byl očividně spokojený, že nám chutná jejich pivo a začal mluvit. Jedna z prvních věcí, které jsme slyšeli bylo „tohle není typické pro Finy“. Nevím, co přesně. Možná nechtěl udělat špatný dojem, protože všichni byli poněkud opilí (někteří více). Ale všimla jsem si, že se Finové po celkem malém množství alkoholu stávají společenskými, hlasitější a povídavější. Jako normální lidé. Na mně špatný dojem neudělali. Jsem zvyklá na různé způsoby lidského chování v opilosti. Obvykle jsem první opilá a poslední střízlivá (většinou mi stačí jedno nebo dvě piva a většinou u tohoto množství i skončím), takže mám spoustu času na pozorování, jak se opilí lidé chovají. Nepotřebuju být opilá na to, abych dělala stejné blázniviny jako oni. Jsem šílená dostatečně na to, abych takové věci provozovala i jako střízlivá (když mám dobrou společnost).

2016-10-16-0333
Kousek před polárním kruhem, za Rovaniemi.

Povídání a pití

Byla jsem ráda, že jsem se naučila alespoň nějaké základy finštiny, protože angličtina toho opilého člověka nebyla zrovna dokonalá (ale hodně se snažil) a celou dobu chtěl vědět, jak jsou některá slovíčka v češtině a z nějakého důvodu si myslel, že čeština a ruština jsou skoro stejné jazyky, takže hodně mluvil rusky. Myslím si, že tohle bylo mnohem jednodušší pro přítele (schopnost rozumět) než pro mě (celý svůj život bydlel asi 3 km od polských hranic a rozumí polštině opravdu dobře, takže ho různé varianty téhož slova asi nezaskočí). A já rozuměla, když ten muž říkal některá slova ve finštině (možná jsem se už naučila víc než 50 slov). Takže jsme překládali a povídali si.

Měli jsme dvě nebo tři rundy Tervy (nepamatuji si přesně, začala jsem být celkem opilá) a byla jsem překvapená. Jak jsem pár týdnů zpátky četla, co je terva zač, neznělo to příliš lahodně (terva = dehet). Ale tohle bylo dobré. Trochu nasládlé s úžasným dřevitým aroma (ne klasické smrkové aroma, ale obvyklá vůně tady – borovice a trochu břízy) a jemným dřevitým dozvukem. Jemná a dobrá. Pokud víte, kde sehnat dobrou Tervu, dejte mi vědět. Ta z Alko obchodu není dobrá, je s lihovou pachutí, není příliš nasládlá a je bez té silné dřevité vůně.

A měli jsme k tomu ještě uzenou rybu. Byla lahodná. Myslím, že rybí maso je nejlepší vůbec (a živé ryby v akváriu také vypadají úžasně).

dsc_0022
Snídaně v autobuse.

Víc pití a příběhy

Začala jsem být unavená a opilá a byla jsem ve stavu, kdy začínám mít problém s rozuměním češtině, natožpak angličtině. Ale jedna dáma si chtěla povídat (tamten chlápek si povídal s přítelem) o životě, jaké to je tady na severu. A také že nežije tady v Saariselkä, ale někde v lesích asi 40 km odsud. Je to antropoložka, která učila na univerzitě, ale z nějakých důvodů musela skončit (tohle povídání ji donutilo až k slzám) a vrátit se k rodině. A k sobí farmě. Nepamatuji se, proč musela odejít (bylo pro mne opravdu náročné sledovat co říká), al byla si jistá, že se nemůže vrátit. A takové příběhy jsme měli celou dobu.

Když jsme byli už jenom v malé skupince, konečně jsme začali přemýšlet nad tím, kde strávíme noc. Nebyla jsem se ve stavu, kdy bych byla schopná jít přes deset kilometrů (ani ne tak kvůli opilosti, jako spíš kvůli únavě, a navíc jsme neznali cestu). Když se lidé dozvěděli naše plány, skoro nám zakázali jít někam do noci. A začali nám vyprávět, jak je to nesmírně nebezpečné a že terén je náročný a tak dále. Nakonec nám doporučili jednu denní chatu hned u Saariselkä, zhruba jeden kilometr chůze. Pro mě to byla velká úleva, nechtělo se mi jít někam do chladné noci. Takže jsme strávili naši první noc v chatce, hned vedle vesnice. Chatka s krbem, stolem a lavicemi. Pravděpodobně nejchladnější noc, co jsme tam měli. Uvnitř bylo v noci možná minus něco.

P.S.: Viděli jsme lišku a napoprvé jsem si myslela, že je to kočka. Lišky jsem viděla hodněkrát (u Lednice), ale vždycky ve dne. Ne v noci, kdy vidíte jenom dvě zářící světla koukající se na vás. A taky jsem je viděla mnohem víc zblízka (než si uvědomily, že se pohybuju mnohem rychleji, než čekaly).

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s