Ptačí ráno

Ležela jsem v posteli a přemýšlela o tom, zda se už chce vstávat, nebo ještě zůstanu zalezlá v teple. Nakonec jsem se rozhodla pro postel. Jenže moje okolí mělo jiné plány. Nejprve jsem slyšela svist křídel a škrábání po plechovém parapetu. Převalila jsem se a zvuk ignorovala. Je tu celkem běžný. Znovu křídla, škrábání a zapípání. Ignorovala jsem. Jenže pak se zvuk křídel rozezněl uprostřed místnosti a v okamžiku jsem byla na nohou. Zvuk křídel má zůstat venku a ne být vevnitř.

Malá sýkorka měla očividně jiný názor. Protáhla se pootevřeným maličkým oknem a vletěla do místnosti. Chvíli seděla na skříni a pozorovala mne. Zvedla jsem se. Sýkorka zamířila k velkému oknu. A narazila do něj. A znovu. A ještě jednou. Odletěla zpět na skříň. Začala jsem přemýšlet, jak ji co nejšetrněji odchytit.

Přecházela jsem po místnosti a přemýšlela, zatímco jsem sýkorku očividně nutila ke snaze odletět skrz zavřené okno. Chudák nedokázala pochopit, proč se nemůže dostat za svobodou. Rychle jsem zatáhla závěsy, v naději, že jí zabráním zuřivě narážet do skla. Omyl. Seděla na skříni a chvíli mně pozorovala, jak jsem jí znemožnila výhled ven. Očividně si moc dobře uvědomovala, že „tam“ je venku a nějaké závěsy ji neošálily. Ladným pohybem vyletěla na horní lem závěsů. Usadila se. Chvíli pípala a pak se snesla za závěsy k oknu. Párkrát narazila. A já dostala nápad.

2_3

Opatrně jsem přistoupila k oknu a poodhrnula závěs, abych viděla, kde se ten malý drobek usadil. Vzlétla, ale já byla rychlejší. Co nejněžněji jsem ji chytila přes závěs a zaklínila ji tak mezi závěsem a oknem. Druhou rukou jsem ji pak opatrně vzala do dlaně tak, aby měla možnost si srovnat křídla. Doufala jsem, že jsem jí neublížila.

Byla studená, vyděšená a zrychleně dýchala. Zápasila se mnou, byť byla v mojí dlani. Musela jsem přijít na to, jaký tlak jí neumožňuje pohyb, ale zároveň ji nemačká. Přestala se vrtět. Vyděšeně dýchala a koukala na mně. Pohladila jsem ji. Postupně se v dlani uklidňovala. Přestala zuřivě dýchat a dokonce se přestala i vrtět.

Rázným krokem jsem vykročila z pokoje (okno se nedá moc otevřít, navíc jsem ji nechtěla mít zase zpátky). Začala jsem hned volat „Chceš vidět…“ než mi došlo, že spolubydlící mi těžko bude rozumět česky. Nějak mi ty jazyky začaly splývat. Přešla jsem tedy do angličtiny. Spolubydlící vypadala nadšeně a malou sýkorku si pohladila. Malý ptáček se mezitím už uklidnil a začal vypadat spíš jenom ostražitě a zvědavě.

2_2

Otevřely jsme vchodové dveře. Bosa a ještě v pyžamu jsem vstoupila na studenou dlažbu. Pod ruku jsem si položila dlaň druhé ruky. Kdyby se sýkorka potřebovala odrazit, nebo měla něco s křídlem, tak ať si ještě víc neublíží. Opatrně jsem začala povolovat sevření. Malý ptáček vystřelil jako kamínek z praku a usadil se na nedalekém keři. Pozoroval nás. My jeho už ne, odešly jsme zpátky dovnitř.

 

Druhé ráno mne opět vzbudil podezřelý zvuk šumu křídel. Zakončený klepáním na sklo. Nadzvedla jsem se z postele a na parapetu seděla sýkorka. Těžko říct, zda ta stejná. Jakmile mne viděla, uletěla. Nasypala jsem jí tam trošku slunečnicových semínek.

Místní sýkorky jsou opravdu hodně zvědavé. Při snídani jejich malé hejno prohledávalo listí pod keřem a několikrát se některá z nich vznesla k oknu a chvíli jsme na sebe koukaly. Pak vždycky odletěly pryč, anebo změnily pozorovací místo.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s