Jak jsem v noci hledala světlo

Jako skoro každý den, jsem pečlivě zkontrolovala předpověď polárních září pro následujících několik dní. Aktivita se jevila celkem vysoká s dobrou šancí mít podívanou i tady na jihu. Ke vší smůle bylo několik dní zpátky zataženo a pršelo, a jediné, kde jsem se mohla kochat krásnou podívanou, bylo na meteorologických kamerách. I to však stálo za to.

Tentokrát se však počasí umoudřilo, obloha se nádherně vyjasnila a já věděla, že když nic jiného, tak hvězdná obloha za ten pohled jednoznačně stojí. Podle předpovědi měla začít největší podívaná kolem desáté, jedenácté večer. Od devíti večer jsem tedy občas zkontrolovala kamery a satelitní snímky oblačnosti. Někdy v jedenáct jsem konečně objevila, co jsem hledala.

Pozorné studium grafů mi odhalilo, jaká je skutečnost. (Už se docela učím jich spoustu číst.) Aktivita solární bouře stála trošku za něco jenom někde na severu a kamery mi oznámily, že se vůbec nic neděje. Jenom Porjus ve Švédsku měl na kameře něco, co by většině lidí ani nestálo za pohled z okna. Pak se přidala i mnohem více na jihu umístěná kamera v Hankasalmi, což už pro mě začalo být zajímavé. Kamery v nedalekém Tampere odmítaly spolupracovat, a když začaly, nebylo na nich vůbec nic. Grafy taky neukazovaly žádné závratné výkyvy.

4

Ve čtvrt na dvanáct jsem to nevydržela a za dalších 15 minut už jsem si to šinula na koloběžce kamsi do tmy. Ti, co mně znají, mi možná ihned zatleskají, protože znají moji velkou neoblibu tmy. Tedy…neobliba tmy je opravdu hodně lehce řečeno.

Vyjela jsem tedy k místům, která jsem měla vytipovaná z tréninků. Otevřená široká pole s krásným výhledem na sever a minimem světleného znečištění. Jenže…tam jsem ani nedojela. Už po prvních desítkách metrů jsem začala být nesvá, a když mi asi po půl kilometru „došla“ světla podél cesty, zastavila jsem se. Chvíli jsem zírala do tmy na hradbu stromů a přemýšlela.

A dostala jsem nápad. Nemusím přece hned začít běhat, když ještě neumím chodit. Otočila jsem to a zamířila k poli na druhé straně, které jsem již perfektně znala, bylo k němu blíž a celkem dlouho i světlo. A hlavně, žádná hradba stromů. I tak jsem byla pekelně nervózní a každý pohyb listů způsoboval, že jsem zírala do zeleně, zda neuvidím dva malé svítící korálky asi dva metry nad zemí. Naštěstí jediné svítící korálky byly asi 30 cm nad zemí a byla to místní chundelatá kočka.

Dojela jsem k poli a přemýšlela, kde je vlastně přesně sever a kam si stoupnout. Měla jsem opravdu silnou chuť zkusit poprvé v životě vyfotit hvězdy. Vybrala jsem si zastávku hned vedle silnice. Auta tudy skoro nejezdí ani ve dne, natožpak v noci. A navíc, nefoukal na mne ledový vítr.

V klidu jsem si pohrála s nastavením foťáku a zjistila, jak kruté je, když musím improvizovat. S pomocí pytlíku rýže (nemám tu stativ), jsem naaranžovala foťák s pohledem kamsi k nebi a zkoušela. Výsledek se sice příliš nepovedl, ale na první pokus nemůžu čekat zázraky. Chvíli jsme pak ještě tiše zírala na nebe plné hvězd.

Asi za hodinu jsem si řekla, že by mohl být čas jet zpátky. A pak… jela jsem chvilku na sever. Začala jsem přemýšlet nad tím, proč je ten sever tak jasný, to přece před dvaceti minutami nebyl. Přemýšlela jsem, jestli to je jenom světelné znečištění, ale předtím tam žádné nebylo. Chvíli jsem jezdila tam a zpátky, zastavovala a přemýšlela. Ve světle lamp jsem toho moc neviděla, ale jelikož světlo na severu zmizelo, dospěla jsem k závěru, že to nejspíš byly jenom lampy.

Začala jsem se tedy vracet příjezdovou cestou ke kampusu a ještě několikrát zajela do pole, mimo světla. Připadalo mi to divné. To světlo na severu tam chvíli bylo a chvíli ne. Několikrát bych byla ochotná přísahat, že mělo nazelenalé zbarvení. Přesto jsem se dál vracela.

2_2

Až když jsem změnila úhel pohledu a přede mnou se otevřela skutečně velká plocha, mi došlo, že to světlo se opravdu mění. Zajela jsem tedy víc do pole, přistínila si oči (ošklivé zlé lampy) a otočila se na sever. Ještě jsem zkontrolovala na kompasu, zda se opravdu dívám na sever a nešálí mne zrak. Dívala jsem se tedy na „to“.

Po chvilce mi došlo, že se mi to všechno nezdálo. Že se dívám na bílou záři (žádný mrak se tak rychle nehýbe), která střídavě mizí a střídavě se rozsvěcí. Chvílemi zářil i celý les a bylo to jako pozorovat blesky hodně zdálky, kdy se jenom rozsvěcuje horizont. Akorát to vypadalo jinak. A to světlo se vlnilo. Místy byly vidět i ony vlnící se linie a jakýsi „třpyt“. Stále jsem přemýšlela nad tím, na co se to vlastně dívám, ale bylo to úchvatné. Docela velký kus nad horizontem, hýbající se neskutečně rychle, mizící a zase objevující, občas se zelenkavým nádechem.

Zírat kamsi k severu, jsem vydržela asi 20 minut. Několikrát bylo světlo silnější a já už si říkala, že se rozjede pořádná podívaná, ale pak všechno zase zhaslo a sever potemněl. Už už jsem se chtěla otočit a jít zpět, ale pak se obzor znovu rozzářil a začal se vlnit. Ještě jsem párkrát změnila lokaci a snila o tom, jak by to asi vypadalo o toho půl kilometru vedle, kde by mi do očí nesvítily lampy a kolem mě by byla velká tma a jenom vlnící se záře na severu. Možná, že to zjistím příště.

Edit: Po napsání článku jsem se přece jenom ještě rozhodla vrátit na „místo činu“ a zkusit udělat fotku. Jde to docela špatně, bez stativu, a když z boku svítí lampa. Takže omluvte příšernou kvalitu fotek, ale mám důkaz! A taky…foťák vidí líp jak já. Tohle jsou fotky něčeho, co už jsem ani pořádně neviděla. A taky foťák vidí víc zeleně než já. Navíc se dost špatně ostří na něco, co není vidět v hledáčku…

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s