Jak se Maxík dostal domů

Bylo, nebylo, daleko v malé chaloupce bydleli spolu Maxík, Frankie, Mastřík a Zlo. Měli se spolu dobře, jezdili na výlety a užívali si hezkých společných dní.

Kdopak vlastně oni jsou, ptáte se? No to je přece jasné! Jsou to koloběžky Maxmilián Zelenka, Frankenmibo, Mastřík a Malé Hliníkové Zlo. Všechny spolu bydlí v malém chladném domečku a jsou to velcí kamarádi.

Jednoho dne si ale Maxík povzdechl. „Když já bych se tak rád podíval domů!“
„Tak jeď,“ pobízel ho Frankie a Mastřík přikyvoval.
„Když vy to máte kousek, vám se to lehko řekne,“ fňukal Maxík, až se ho ostatním koloběžkám zželelo. Začaly přemýšlet nad tím, jak mu udělat radost.

Zkoušeli tedy všechno, co je napadlo. Výlety do hor, do dalekých končin mimo domov, výlety časně zrána i pozdě večer, do přírody i do města… Jenže nic z toho nemělo efekt. Maxík byl pořád smutný a zasněně každé ráno hleděl do dáli na kopečky.

Zlo dostalo nápad. „Nedaleko odsud, v tom tmavém hvozdu jsou tři čarodějnice, ty by mohly vědět.“ Mastřík se na něj vyděšeně podíval a nápad se mu vůbec nelíbil. Tohle zavánělo. Ale Frankie byl nadšený. „Tak já tam pojedu sám, když ty nechceš, Mastříku.“ Ten se ale ihned otočil a přilepil se mu na zadní kolo. „Samotného tě nepustím!“ Zlo se tiše uchechtl a zajel se schovat do kouta. „Tak, a teď se jich všech zbavím a zbudu na výletování jenom já!“

Mastřík ani Frankie ho neslyšeli a tak se nadšeně vydali na cestu do temného hvozdu. Nevěděli, co tam na ně čeká, ale rozhodli se nevzdat. Pro Maxíka přece udělají všechno.

 

Cesta byla dlouhá a hrbolatá. Mastříkovi se jelo celkem dobře, i když to byla velká námaha, všechny ty výmoly, hrboly a nerovnosti. A spousta kamenů a štěrku. Frankie už se tak dobře ale necítil. Za Mastříkem hodně zaostával. Zasekával se na každé nerovnosti. Několikrát zůstal viset úplně a Mastřík se musel vracet, aby ho pomohl vyprostit.

Frankie se zoufale vyhýbal všem kamenům a doufal, že cestou nepotkají Defekt. Ten vždycky býval strašně škodolibý a ztratili s ním spoustu času a nervů. Nikdo si s ním nikdy nechtěl povídat ani hrát.

defekt

„Frankie, podívej“ Tamhle sedí Defekt!“ Frankie se podíval směrem, kterým ukazoval Mastřík. Defekt seděl na okraji cesty kousek před nimi a nevzrušeně kopal do kamenů. Tohle dělal vždycky, když se nudil a chtěl si s někým moc popovídat.

„Co budeme dělat?“ zeptal se vyděšeně Frankie.
„Ty pojedeš po druhé straně. Mně tak snadno nechytí jako tebe, jsem menší.“
„Ale já nemůžu jet rychle, je tam spousta písku! Budu se bořit…“
Mastřík na něj mrkl. Oba se připravili a vystartovali. Frankie se zoufale bořil a nedokázal jet ani rychle, ani rovně.

„Haló, klucíííí! Popovídáme, si jooo?“ křičel na ně Defekt a laškovně se k nim rozeběhl, že je chytí. Matřík  kolem něj jenom prosvištěl. Jenže Frankie se neustále bořil a zoufale se snažil jet rovně, nešlo mu to. Defekt se k němu rozeběhl. Před Frankiem se objevil kořen. A Frankie o něj zakopl, v předním kole ucítil strašlivou ránu a vymrštilo ho to lehce do vzduchu. Zadní kolo už hladce přeletělo přes kořen. Defekt se po Frankiem natáhl s úsměvem tak širokým, až mu byly vidět všechny zuby. A Frankie…ho ladně přeletěl a začal pomalu dopadat zpátky do písku. Defekt se po něm znovu natáhl. Oba dopadli do písku. Frankie se ale sebral dřív než Defekt a neobratně mu ujel.

Klopýtal přes kořeny a bořil se v písku. Nakonec ale dojel na štěrkovou cestu a dohnal Mastříka. „Ještě nemáme vyhráno!“ funěl Frankie „Teď už o nás ví, bude si chtít povídat!“ Mastřík se usmál: „Tak to abychom rychle vyrazili. Pojď, tady se už pojede dobře.“ A měl pravdu. Po zpevněné štěrkové cestě už se jim jelo dobře, ale Defekt už je nedohonil. Několikrát ho sice viděli, ale byl daleko.

„Tady to je! Chaloupka tří čarodějnic.“ Frankie se důkladně podíval na hromadu spadaných stromů, hlíny, suti a rostlin. Z celé té podivnosti vyrůstaly pokroucené borovice a občas i nějaká ta bříza. Spoustu barev a tvarů doplňovalo rezavějící kapradí. Místy prosvítaly mihotavé proužky světla.

Najednou se uprostřed hromady otevřela díra černější než sama noc a zvala dovnitř. Odkudsi zevnitř se ozval krákoravý a hluboký hlas growlového zpěváka, který celý den jenom kouří a pije alkohol. „No tak se neupejpejte a pojďte dovnitř.“ Nedůvěřivě se na sebe podívali, pak na černou pustinu mezi změtí větví a všeho ostatního. Opatrně ale vjeli dovnitř. Frankie měl co dělat, aby se tam při svojí velikosti vměstnal.

Chaloupka byla malinká, vyplněná měkkým mihotavým světlem svíček, které ale vydávaly překvapivě mnoho světla. Jak by jinak tři svíčky dokázaly osvítit celou místnost. Svíčky vytvářely na nerovných stěnách děsivé a pohyblivé stíny. Kolem se linula omamná vůně bylin a hub a z jednoho kouta místnůstky se šířilo teplo od krbu. Ten překvapivě nic nepodpálil. Baby očividně věděly, jak porušovat zákony o zákazu rozdělávání ohně uprostřed lesa a ještě ke všemu ve špatně odvětrané dřevostavbě bez komína. Záhadou je, že se ještě neudusily zplodinami ohně, nebo neuhořely.

Plameny svíček se náhle začaly značně prodlužovat a stáčet se k zemi. Obě koloběžky couvly. Frankie narazil do regálu s vyleštěnými měděnými kotlíky, z nichž část zvrhl. Jak padaly k zemi, řinčely a odrážely světlo všemi možnými směry, takže se místnost na chvilku změnila v zuřivou diskotéku a kotlíky v disko koule.

carodejnice

„Zničil jsi nám atmosférický příchod!“ ozval se znovu onen vychlastaný hlas. „Teď abyste vypadli a začali jsme hezky od začátku.“
„Ale prosím tě, na tyhle okázalosti už dneska nikdo není zvědavý,“ ozval se hlas hustý a něžný jako čerstvě vytočený medovicový med. Dokonce měl i podobné barevné odstíny a skoro i chuť. Tedy kdyby se v normálním světě daly zvuky ochutnávat a vidět.
Kolem se rozeznělo cinkání a jakoby třpytivý hlas s omamnou lipovou vůní se rozezněl kolem. „Ale no tak, sestřičky, tohle už jsme tolikrát řešily, k ničemu to nevede. Akorát vždycky odlákáte zákazníka.“

Hlasy se začaly zhmotňovat a nabírat na fyzické podobě. Growlový zpěvák začal vypadat jako hromada tlejícího kompostu, kterou někdo zapomněl přeházet a občas do ní naházel celé větve. A ta hromada měla obličej…rámovaný něčím, co vzdáleně připomínaly vlasy. Prakticky to spíš připomínalo kopřivy, které naložíte na sluníčku na pár týdnu do vody a zapomenete na ně. A ta věc smrděla podobně.

Medový hlas se začal zhmotňovat do tmavojantatové lehce průsvitné bytosti. Leskla se na všechny strany a vypadala jako čerstvá pryskyřice stromu a dokonce i stejně voněla. Tvar neměla žádný. Nebo spíš měla mnoho tvarů  každou sekundu jiný. Přesně podle představivosti každého, kdo se na ni podíval.

Třpyt bílých jiskřiček se začal shromažďovat dohromady a vůně se koncentrovala. Nakonec zůstala jedna velká jiskřička, třpytivé cosi se silnou vůní. Místnost začala vonět silným lipovým čajem, který si někdo ochutil medem, sedl na čerstvě vyřezanou stoličku vonící pryskyřicí a přinesl si k tomu, jako zákusek, hnijící kuře ve kterém si zrovna libují larvy much.

„Co chcete?!“ vyštěkl na ně vychlastaný hlas.
„Ale no tak, možná bychom se měly nejdřív představit,“ ozval se medový hlas a jeho tóny jim jemně rozechvívaly výplety.
„Jsou to hloupá jména, co nám dali lidé!“ vyštěklo hnijící kuře.
„Já se jmenuji Lipěna,“ zatřpytila se lipová vůně.
„Já se jmenuji Bořena,“ zavlnil se kolem nich medový hlas. „To podle borů z borovic, víte?“ přátelsky na ně mrkla něčím, co v tu chvíli bylo okem.
Hromada kompostu si odkašlala a odfrkla. „Hmm…“ zavrčela „a mně říkají Hnojena.“
Koloběžky se na sebe podívaly a usmály se. „Tohle je Frankie a já jsem Mastřík,“ představili se.

„Co tu chcete?“ ozvala se Hnojena a rozplácla se na židličku, se které místy přetekla.
„My bychom chtěli pomoct kamarádovi, aby se mohl aspoň jednou podívat zpátky domů.“
„Tak to bude za tři úkoly, fakturu vám pošleme na níže uvedenou adresu,“ vyštěkla Hnojena a podstrčila jim až pod řídítka upatlaný kus papíru.
„Hnojenko, tyhle formuláře ne, už máme nové,“ ozvala se Bořena a zaplula kamsi mezi všechno to haraburdí a zmizela kdesi ve stěně. Za chvilku se vynořila se zcela novým kusem papíru, který ještě voněl smolou.

Mastřík se hned vrhl na formulář a začal vyplňovat. Frankie mu nakukoval přes řidítko, zvedl oči a zeptal se: „A co to je za úkoly?“

Hnojena se usmála. Máchla větví a podpořila svůj smysl pro teatrálnost. Světlo v místnosti potemnělo a obličej si ozářila jasně rudou. „Ten, kterému má být pomoženo,“ začala zhluboka „se musí v Onen den a Onu hodinu dostavit na temné přepravní místo. Pak musí projít složitým bludištěm a odletět pryč do modravých dálav.“ Odkašlala si, znělo to, jako kdyby tahala hleny až z paty a odflusla si. Ta věc, se vypařila při kontaktu se zemí. „Pro vás to znamená tři těžké zkoušky. Musíte mu zajistit místo na palubě vzdušného korábu, sbalit ho do malinkého balíčku a zajistit, aby ho mohl vítr unášet…“ Odmlčela se a nechala rudé světlo rozplynout.

Frankie a Mastřík na ni překvapeně koukali a vůbec nechápali. V tom se do toho vložila Lipěna. „Prostě mu zajistíte místo, aby mohl odcestovat. Sbalíte ho, aby se nepotloukl; a přece se nebude nosit v náručí. Musíte vymyslet, jak zajistit jeho cestu až přímo domů.“ Koloběžky si oddechly. „Zlatíčko, tady to jenom podepiš,“ usmála se na něj Bořena a už je vystrkávala z chaloupky.

Cestou zpátky všechno probírali. Defekta naštěstí neviděli ani jednou a tak se jim povedlo dostat do domečku rychle. „Hele, víš ty co? Já vymyslím, jak ho sbalit a ty mu zajistíš místo na tom korábu, jo?“ zeptal se Mastřík Frankieho. „Jasně, to je přece snadný. Stačí volat na Lesy.“ Mastřík se zamyslel. „Vidíš to, to mne nenapadlo, Lesy už bude vědět, co dál.“

Oba se tedy rozešli. Mastřík hned zamířil k domovu a rozhodl se začít přeměřovat Maxe, který v klidu podřimoval v domečku. Pořád kolem něj jezdil a pak ho napadlo, že přece existují obaly na koloběžky! Ihned zamířil za prodavačem obalů.

 

Večer se všichni sešli doma. Maxík byl zklamaný, nechtěli se s ním po večeři bavit a hrát klasickou hru, „Komu se déle točí kolo“. Zalezl si tedy do kouta, lehl na záda a točil kolem. Při tom přemýšlel, proč si s ním nechtějí hrát.

„Tak co, jak jsi dopadl?“ zeptal se Mastřík.
„Ani mi nepovídej. Volal jsem na Lesy celý zbytek dne. Když jsem se konečně dovolal, byla hrozně stručná a mluvila strašně složitě o nějakých nadváhách, zavazadlech, cenách, přepravních podmínkách a tak. Prý to mám ještě zkusit zítra. Vůbec nevím, co po mně vlastně chce.“ Mastřík se zamyslel. „Já jsem byl za prodavačem obalů, aby se Max mohl obalit, a nic jsem nesehnal. Žádný by mu nebyl! A ten, který by mu určitě byl, ten nemají. Asi budu muset vymyslet něco jiného…“ Oba na sebe ještě chvíli zklamaně hleděli a povídali si. Pak dospěli k závěru, že ráno je moudřejší večera a šli si lehnout.

 

Ráno se všichni šli projet. Každý sám a někam jinam. Když se pak Mastřík a Frankie večer potkali, zase si povídali. „Já už jsem na to přišel. Volal jsem na Lesy zase celý den. Někdy odpověděla, někdy ne. Ale už vím přesně co a jak, takže jsem to zařídil a Maxík má místo na korábu jisté.“ Oba se trochu rozveselili. „Já jsem taky na něco přišel, ale bude to složité. Budeme muset Maxe obalit, aby se nám neotloukl. Jenom nevím do čeho.“ Frankie se na něj podíval a usmál se. „To je přece jednoduché, podívej, kolik vlny tu máme! Je měkoučká a hezky voní. To bude jako peřinka.“

Svoje zjištění ještě ten den oznámili Maxíkovi a ten začala samou radostí skákat po zadním kole, div si neudělal osmičku. Jezdil kolem nich a samou radostí zářil. Měl své kamarády rád, byli na něj tak hodní. Zlu se to nelíbilo. Byl naštvaný, že se jim to daří, že už vlastně chybí jenom třetí úkol. A ten si bude muset už Max zajistit sám! Mnul si ložiska samou škodolibostí, jak čekal, že se Max někde ztratí.

Dalšího rána začali Maxe balit. Nejdřív ho museli rozložit. Velice nedůvěřivě se na ně díval. „A jste si jistí, že je to fakt nutné? Já se bojím.“ Oba ho vesele ujišťovali, že se nemá čeho bát. Vzali do koleček nářadí a začali ho rozkládat. Řidítka, vidlici i obě kola. Až z Maxíka zůstal jenom samotný rám a hromádka součástek. „Cítím se…takový rozložený…“ Frankie se na něj podíval a zamyslel se. „Víš, kdybys včera tolik neponocoval, necítil by ses tak.“ Maxík si povzdechl. Věděl, že je to pravda.

Začali ho pokládat do vlny, balit do ní. Až nakonec zabalili do folie. Maxík se cítil příjemně a v teplíčku a klidně usnul. „A teď ho jenom dopravit na jeho koráb a zbytek asi už bude na něm.“

zirafa

U korábu ho museli probudit. Zámotek vlny a folie připomínal hlemýždě a Maxík se tak i cítil. Těžký a pomalý hlemýžď. Nemohla se pořádně hýbat. Naštěstí se mu povedlo se dostat i přes bludiště nástrah. Teď už jenom zvážit a může vzlétnout.

Zpoza přepážky se vynořila hlava. „Jste moc velký, pane Helmýždi. Musíte se přepravovat jako nadrozměrný hlemýžď. Navíc plži se tady neodbavují.“ Znovu muset absolvovat celou složitou cestu. Až ho konečně naložili do vzdušného korábu.

A pak se ztratil. Potřeboval najít cestu na pozemní koráby, co ho přiblíží. Ale nevěděl kde je a zjistil, že neumí číst a všichni kolem mluví nějakým zvláštním způsobem a vůbec jim nerozumí. „Jak to, jsem přece skoro doma!“ Začínal být zoufalý a unavený. Už to skoro vzdal. Pohyboval se zoufale na jednu stranu a pak zase zpátky. Zmatkoval a nevěděl, kde je, ani kudy má jít. Žádná cesta se nezdála být správná. Až ji objevil.

Kolem něj se rozprostřel chlad a temnota. „Jsem v podzemí. Kudy teď? Nemůžu přece nastoupit na koráb bez oprávnění!“ Zoufale upnul svůj zrak na kolemjdoucí žirafu. „Prosím, prosím, kudy se dostanu domů?“ Žirafa se rozhlédla kolem sebe a pak se podívala dolů. „So mufíte tachy na fen fpoj.“ Maxík se na ni zoufale podíval. „Prosím?“ otázal se nesměle. „To mufíte tady na ten fpoj.“ Maxík se pousmál a poděkoval. Nastoupil do korábu a rozjel se s ním dálavou neznámou krajinou.

Vystoupil z korábu, poděkoval a věděl, že je doma. Všechno kolem bylo známé. Teď už se jenom zase z pana Hlemýždě stát znovu Maxmiliánem Zelenkou, koloběžkou a bude to všechno v pořádku.

Ve svém starém-novém domečku se usídlil v přístěnku pod schody. Ale to už je zase jiný příběh.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s