Jak jsem lovila jednorožce (2. část)

Moje cesta

Naštěstí se vše povedlo, sraz byl domluvený a já začala plánovat cestu. Protože jsem tak trochu magor a jsem děsně líná jezdit veřejnou dopravou, rozhodla jsem se, že si těch 120 km dám na koloběžce. Co to je, že? Žádná vzdálenost.

Byla mi nabídnuta možnost přenocovat a nemusela jsem tedy řešit noční cestu zpátky. Tak jako tak, bych musela cca 20 km na koloběžce z nádraží na byt. Nasbírala jsem tedy hromádku „nezbytných věcí“. Včetně osušky, kartáčku na zuby, základní kosmetiky, bundy a věcí na převlečení. Cyklistické oblečení je super. Všechny tyhle věci se mi povedlo nacpat do zadních kapsiček dresu, dlouhého dresu a vesty. A dokonce jsem tam nacpala i jídlo a tašku, kterou jsem chtěla dát na řídítka s věcmi, až mi bude vedro. Celkově asi 1,5 kg věcí rovnoměrně rozložené v bederní části zad.

2016-09-24-0280

Ráno bylo velmi chladno, foukalo a bylo zataženo. Byla jsem hodně ráda, že jsem to nepodcenila, vzala si čelenku, šátek na krk i rukavice s dlouhými prsty (objevila jsem tu perfektní běžecké rukavice, které neprofouknou). V průběhu dne se počasí o moc nezlepšilo. Chvílemi jsem sice zahlédla sluneční paprsky, ale to bylo všechno. Na svlékání a oblékání vrstev jsem rezignovala. Prostě jsem je jenom střídavě rozepínala a zapínala a celou cestu jsem měla vyhrnuté rukávy. Na cestě byla nejvyšší teplota asi 12°C, nic moc teplo, ale ani zima.

Dopoledne byla cesta ještě sranda. Zastavila jsem se ve školním kampusu v Hämeenlinně; zaběhla si do lesa pro brusinky (mám je skoro každý den k snídani). Navíc cesta ubíhala rychle a byla zajímavá. Snažila jsem se vybrat silničky vedoucí kolem hlavní silnice. To šlo prvních zhruba 50-60 km. Jenže pak už nebyly žádné boční silnice a já musela jet po hlavní silnici. Naštěstí jsem na ní moc aut nepotkala (hned vedle ní vede dálnice). Problém byl v tom, že ta silnice je rovná, nezajímavá. A co chvíli je demotivující cedule ukazující, kolik zbývá do Helsinek a kolik do Hämeenlinny. Cedule 50/50 byla demotivující hodně. Věděla jsem, že mám za sebou cca 70 km, ale přesto náš kampus beru tak trochu jako součást Hämeenlinny.

2016-09-24-0281

Pauzy na svačinku začaly být častější, únava se blížila. Moje chuť jet klesla někam k bodu mrazu a já zoufale hledala v krajině nějaké zajímavosti, kterými bych mohla potěšit oči, aby mi cesta nepřipadala tak děsně nudná a rovná. Prostě jet 120 km na jih +/- rovně, dokud člověk neskončí v moři, je trochu náročné na hlavu. Pořád stejnou krajinou. Teď celou nádherně žlutou s akcenty zelené a červené. Pořád nahoru a dolů. Ledovcová tvorba krajiny mi začala lézt na nervy, protože to má být buď placaté anebo kopcovité. Ale tady to není ani placaté, ani kopcovité.

Cedule Vantaa a asi tři usmívající se cyklisti v protisměru mi dodali naději. Byť už je to pro mě součást Helsinek, pořád to znamenalo asi 30 km k moři. Počet cyklostezek se zvýšil, okolí přestalo být tak nudné. Občas se objevily domy, hodně parků, nějací lidé a spousta zajímavostí, na které se dalo koukat. Třeba kameny. Ty jsou tady opravdu všude. Ale každý je jiný. A taky jsem se mohla koukat na letadla a na to, jak mizí v mracích.2016-09-24-0278

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s