Zcela obyčejné odpoledne

Lodičky a výlet na jezero

Dneska jsme se rozhodly jít vyzkoušet lodičky přistavené u sauny. Byly jsme čtyři a nevěděly jsme, zda se vejdeme do jedné loďky. Byla zde jedna kanoe a velká pramice, kam jsme se naštěstí naskládaly všechny. O první zádrhel se postarala pláž. Jak zatraceně dostat loď do vody a nenamočit se? Z nějakého mně neznámého důvodu (možná proto, že v lodi je vždycky voda), jsem si vzala voděodolné boty. Takže jsem stála nad kotníky ve vodě a tlačila loďku od břehu. Po naskočení jsme se společnými silami dostaly od břehu. Jedna za pomoci pádla (ještěže jsme ho vzaly) a já za pomoci rukou (odtlačení ode dna). Voda byla studená, ale ne nijak extrémně; možná je teplejší, než jsem si původně myslela.

2-web
Měly jsme úžasné počasí

Zádí jsme tedy vyrazily na vodu. Holky kousek odveslovaly a tehdy jsme zjistily, že vzít si pádlo byla dobrá věc. Každá měla jedno veslo a každá měla jinou sílu a jiný rytmus. Nebyly jsme schopné plout rovně, párkrát jsme dokonce udělaly otočku. A to i přesto, že jsem se snažila kormidlovat a velmi rychle jsem přišla jak na to, ale bylo to velmi fyzicky náročné. Nakonec se nám povedlo dosáhnout určité synchronizace a pluly jsme občas i rovně.

Po asi půl kilometru cesty jsem si všimla, že v lodi je nějak víc vody, než by mělo být. Začaly jsme proto hledat místo k přistání. Mol bylo podél břehu všude hodně. Nakonec jsme se rozhodly zkusit zajet k břehu, protože vylodění u cizího mola je přece jenom divné. Vpluly jsme mezi Nuphar lutea (to je taková kytka ve vodě, co trochu připomíná leknín, ale není to leknín a kvete žlutě). Bylo mi jasné, že tam bude mělčina, protože tahle rostlina neroste ve velkých hloubkách (50 – 200 cm), ale měly jsme jenom malý ponor. Problém byl, když jsme najednou slyšely kameny. Najely jsme na kameny! A přitom jsme byly asi 30 m od pobřeží. Opodál sedící racek uletěl a odhalil nám z vody vyčuhující obrovský balvan. Když jsme se pořádně rozhlédly, ten balvan nebyl sám. Rychle jsme se odpíchly ode dna a vpluly zpět do středu řeky/zátoky.

 

Vylodění

Rozhodly jsme se tedy přistát u něčího mola. Čímž začala operace jak vystoupit a nezvrhnout loď. Naštěstí jsme to společnými silami zvládly. Povedlo se nám podél mola vytáhnout loďku na břeh, abychom z ní mohly vylít vodu. Přistály jsme u něčí chaty. Nikoho jsme naštěstí nepotkaly a zamířily jsme tak kamsi do středu pevniny.

Zde jsme trochu narazily, protože všude kolem byly roztroušené domky a žádná cesta nevedla do lesa, který zde vlastně ani nebyl. Až kdesi o dva kilometry dál jsme objevily lesík…bez cesty. Takže jsme se vrhly do hustého podrostu. Občas na nás zaútočil hladový komár nebo kloš. Problém nebyl ani tak v absenci cesty, jako spíš v tom, že jsme se prodíraly skoro pralesem. Na zemi spousta padlých stromů obrostlých vegetací. Všude kolem keře a mladé stromky. A co hůř, na zemi byla spousta rašeliníku a suchopýru (nebo tak ta tráva alespoň vypadala). Všechno to indikovalo velmi mokré stanoviště a trochu jsem se začínala bát, kam dojdeme a kde se propadneme do vody a bahna.

3-web
Bylo nezbytné pořídit “selfie”

Samozřejmě se před námi objevil malý kousek otevřené vody. Všichni ho s klidem přešli po padlém dřevě. Já se bála, že sklouznu (nejsem zvyklá na tuhou 3 cm vysokou podrážku a sešněrovaný kotník, je to jako jít v lyžákách), takže jsem raději stoupla do vody. Ouha. To jsem neměla dělat, protože noha mi zapadla skoro po kotník kamsi do bahna. Když jsem se ji pokusila vytáhnout, ztratila jsem rovnováhu a skoro si sedla na zadek. Musela jsem se chytit klády, abych nohu vytáhla. Bahno naštěstí s hlasitým mlasknutím povolilo své sevření a my mohly pokračovat. Opravdu nikdy nešlapte do rašeliníku, když nevíte, zda má hned pod sebou pevné dno – vždycky má pevné dno, ale zaživa ho nikdy nemusíte dosáhnout.

 

Muž s lahví vína

Naštěstí jsme velmi záhy narazily na cestu, která nás zavedla k malému paloučku. Některé z nás se vrhly hledat houby – pardon, nehledat, snažit se je nerozšlápnout. Dvě jsme se šly podívat na ceduli, abychom identifikovaly, kde vlastně jsme. Problém byl v tom, že cedule byla kompletně ve finštině a na mapě nebyl žádný bod typu „zde se nacházíte“. Články o rybách a chování v lese (odtušeno z obrázků), jsme nechaly být a vrátily se pomáhat s hledáním.

O chvilku později jsme zpoza stromů slyšely jenom hlasité „Hyvä paivää!“ a něco dalšího k tomu (moje znalosti finštiny stále nejsou moc rozsáhlé, ale jsem tvrdohlavá a pořád se učím). Chvíli jsme na něj zíraly a pak jsme mu oznámily, že na nás musí anglicky. Trochu se zarazil, ale pak spustil. Velmi špatnou angličtinou s extrémně špatnou výslovností (nikdy jsem neslyšela slovo „mushrooms“ vyslovovat jako „muscles“), ale vždycky jsme pochopily, co se nám snažil sdělit (nebo jsme si to alespoň myslely).

Většina z nás byla dost nedůvěřivá. Přece jenom lehce opilý postarší chlápek (kolem 60+ – sám se nemohl rozhodnout kolik mu je) v teplákách s igelitkou motající se kdesi v lese…je divný. Z nějakého neznámého důvodu jsme se s ním začaly bavit. Nevím, holky byly důvěřivější. Navíc on byl neskutečně užvaněný a celkem příchylný.

Upozornil nás na hnízdo divokých včel v zemi. Nikdy by mně nenapadlo věnovat té hromádce písku s náznaky stavby nějakou pozornost. Byla jsem dost zvědavá, ale pak jsem raději obloukem obcházela všechny hromádky takového typu. Také nám pomohl určit křemenáče, u kterých jsme si byly tak na 95% jisté, že to jsou křemenáče (bylo by škoda nechat tam tolik obrovských a překrásných hub).

Korunoval to v okamžiku, když z igelitky vytáhl láhev bílého vína, otevřel ji (byla ještě zavřená, plná) a nechal kolovat. Ochutnaly jsme. Překvapivě hodně dobré víno, polosladké, dalo by se pít asi i na velká množství. Během odpoledne nám ho předal ještě několikrát, většinu vypil sám.

Pak nás slovy „Follow me,“ přiměl k tomu, abychom za ním skutečně šly. Všechny jsme byly dost fascinované, ale tvrdil, že zná dobrá místa na houby. Asi jsme se cítily lépe, protože jsme byly čtyři a on sám starší opilý muž. Celou dobu jsme ho následovaly, pomohl nám nasbírat pár hub, vytrvale nás upozorňoval na ty jedovaté.

 

Rybářská osada – party, chlast a sauna

Došli jsme znovu až na pobřeží (pobřeží tam bylo všude kolem, byly jsme na malém poloostrově) a tam se rozptýlili. Ještě chvíli nám něco vykládal a pak se oddělil. Když jsme se vracely, zastihly jsme ho sedět u ohniště v „tábořišti“. Přisedly jsme. Začal nám zase vykládat. Mimo jiné o jeho životě, o tom, že je nikdo, že ho přátelé pojmenovali po rybě. O tom, že měl operaci srdce (ukazoval i jizvu – brutální). Zlomil se v okamžiku, kdy začal mluvit o své rodině, manželce. Pak nějak nedokázal chvíli pokračovat dál. Před dvěma lety totiž ovdověl a očividně to je stále v něm.

Nakonec začal vykládat o rybářské osadě, a že jestli chceme, tak máme dojít. Že je to jenom kousek, a že nás tam dovede. Dvě z nás byly nadšené a souhlasily. Dvě z nás (včetně mně), byly trochu nervózní a poněkud ostražité, ale kývly jsme. Koneckonců, nenutil nás chodit k sobě domů. Ani nás nenutil jít za ním.

5-web
Rybářské pruty

Vyrazili jsme a ukázalo se, že to bylo velmi dobré rozhodnutí. Lidi z osady nás velmi srdečně přivítali a hned se s námi dali do řeči. Jeden velmi starý pán se na nás neustále usmíval svým skoro bezzubým úsměvem a vypadal jako srdečnost sama. Uměl anglicky sice jenom pár slov, ale to mu vůbec nebránilo s námi neustále mluvit. Občas to proložil finštinou. Jmenoval se Kari (ano, na české poměry se to spousta lidí jmenuje prostě zvláštně).

Tak nějak se nás ujala paní Susanna, která uměla nejlépe (velmi dobře) anglicky. Velmi zaujatě se nás na spoustu věcí ptala, my se ptaly také. Provedli nás celou rybářskou osadou a samozřejmě nám ukázali i kde je sauna. Dokonce i místa na spaní, že kdybychom chtěly, můžeme tam přespat.

Byly jsme usazeny ke stolu a dostaly kávu, uzenou rybu (mimochodem byla výtečná) a něco jako rybí karbanátky (byly výborné a vůbec v nich nebyla cítit cibule, ač jsem ji tam viděla). Nakonec jsme dostaly i pivo a opět se místní dostali k poznámce, že finské pivo stojí za starou bačkoru (ano v obchodě byla velká část piva z dovozu). Nakonec jsme dostaly ještě rybí hamburger s houbami, které jsme si donesly. Místní „kuchař“ nám je připravil. Prý celý život jenom vaří a tak je v tom dobrý (opravdu dobrý, podotýkám).

 

Rybaření a návrat zpět

Jako perlička dne nám bylo navrženo, že můžeme jít se Susanne a jejím kamarádem rybařit. Proč ne, nikdy jsem rybařit nebyla, tak jsem si říkala, že je to celkem dobrá zkušenost. Ukázalo se, že jsem byla velmi prozíravá, když jsem s sebou měla bundu proti vodě a větru a jedno termotričko navíc (když jsem ho oblékala pod všechny vrstvy, hned padl dotaz, zda je mi takové horko, že se svlékám – při příchodu do osady jsem byla jediná v krátkém rukávu).

Rybaření bylo opravdu nudné; ve výsledku jenom popojíždění s lodí přes obrovské jezero. Jenže, výhledy na jezero byly úžasné a navíc jsme celou dobu mluvili a ptali se. Zjišťovali vzájemně informace, které nás zajímaly. My se ptaly jí, ona se ptala nás. Velmi srdečná žena – a na to, co jsem zatím měla možnost vidět a slyšet – na finské poměry i hlasitá. Pohostinní a milí byli opravdu hodně. Když si představím, že by někdo takhle nakráčel u nás třeba do zahrádkářské osady, tak se na něj budou všichni dívat divně nebo s opovržením. A polovina lidí by nás doma poslala do háje.

4-web
Zlééééé počasí, ale velice hezký výlet

Na jezeře jsme strávili nějakou dobu, ale povedlo se nám chytit pouze jednu celkem malou rybu, takže jsme ji pustili zpátky do vody a začali se vracet ke břehu. Přece jenom jsme potřebovaly najít vlastní loď a dopravit se zpátky.

S nadšením jsme se rozloučily a odešly (pozvání na večerní párty pak většina z nás neodmítla a šel i zbytek zahraničních studentů). Loďku jsme naštěstí našly celkem rychle (byl to asi jenom 1 km cesty). Povedlo se nám ji už mnohem zručněji vypustit na vodu, stejně tak se nalodit. Cestu zpět jsme už zvládaly mnohem lépe. Veslování šlo už mnohem pravidelněji a rychleji, stejně jsme ale měly problém s udržením směru. Na přídi jsme seděly ve dvou a mně se tak neskutečně špatně kormidlovalo. Takže  jsme udělaly změnu – na zádi byl jeden osob, na přídi byl jeden osob, a uprostřed byly dva osobové. Otočila jsem se po směru jízdy a nohy nějak poskládala na lavici pod sebou (původně byly vesla i na přídi). Díky tomu jsem viděla, kam plujeme a mohla lépe upravovat směr jízdy. Necelý jeden kilometr po vodě jsme pak zvládly ani ne v polovičním čase.

Vylodily jsme se už mnohem elegantněji a zamířily hezky zpátky k našemu dočasnému domovu.

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s