Tervetuloa (CZ)

Milý deníčku… (vtip)

 

Takže začneme znovu a lépe. A sice, jsem na semestr ve Finsku. Zprvu jsem si myslela, že ty 3,5 měsíce zvládnu bez zásadní potřeby sdílet svoje myšlenky, ale je jich nějak mnoho, takže zavádím blog.

Cílem je dvojjazyčnost, takže uvidíme, jak se mi to povede organizačně rozdělit. Každopádně google translator a ruční oprava chyb jsou asi nejrychlejší řešení. J

Začněme tedy hezky popořadě. Do Finska jsem se dostala letadlem. Před odletem jsem si přečetla celkem hodně o tom, jak jsou Finové „studení čumáci“, takže mně v letadle vůbec nepřekvapilo jejich jednání. Do Finska letěli Rusové, Češi a Finové; klasický linkový let. A já seděla hned vedle dvou Finů. Za cokoliv jsem se jim asi 10x omluvila (vyprosila jsem si místo u okýnka a pak je zvedala na záchod) a to jednoduše proto, že se pořád tvářili tak nějak….nijak. Asi stejně jako já, když jedu autobusem a rozhodně nechci, aby se se mnou kdokoliv snažil mluvit. To pro běžného Čecha v překladu znamená tvářit se nasraně a arogantně. Prostě neutrální výraz, popřípadě trochu hrozivého obočí pro odrazení.

Když naše letadlo přistálo v Helsinkách, celkem jsem si oddechla. Už při vzlétání na Ruzyni (pro příliš mladé – Letiště Václava Havla) byl boční vítr a u letadla to bylo cítit. Pořád ale lepší než u nějakého ultralightu. Během cesty bylo jenom několik slabších turbulencí. Obvykle při změnách frontálních systémů, nebo jenom v místech, kde se dvě různé vzduchové masy dotýkaly (například na pobřeží moře). Pár malých propadů, nic děsivého. Horší bylo, když jsme se nad Vantaa dostali pod úroveň mraků (nějaké 2 km, to už je zem proklatě blízko). Na jihu Finska bylo celkem dost větrno. Poprvé v životě jsem se trochu obávala, zda dosedneme v pořádku, protože prudký propad asi o 500 m byl nejenom cítitelný – lehce jsem se odlepila od sedadla – ale i viditelný a trochu děsivý. A nebyl jediný.

Na letišti bylo něco kolem 15 °C a já měla konečně příjemný pocit, že jsem utekla z toho neskutečnýho vedropekla, co jsem měla kolem sebe celé léto.

U podzemky jsem narazila poprvé na problém. Automat na jízdenky. Na to jsem si opravdu netroufla. Naštěstí tam chodil sekuriťák, co měl snad přes dva metry a vysocí chlapi na něj koukali zespodu. Strašně milý člověk, nakonec ho asi polovina cestujících využila jako chodící informační středisko. Včetně mně. Zeptala jsem se, i kde jinde se dá koupit lístek, když ne u automatu. Když vlak zastavil, přímo mne dovedl do vagónu s průvodčím. Pokusila jsem se tedy nastoupit, ověšená 20 kg na těle a 26 kg v kufru. Když průvodčí viděl, jak zápasím s kufrem, velmi ochotně mi pomohl jak dovnitř, tak i ven.

V Tikkurila byl další malý zádrhel. Abych si mohla koupit lístek, musela jsem se dostat asi do třetího patra a pak zpátky dolů. Problém byl, že jsem na jednom místě nenašla výtah, takže jsem se musela nějak nacpat na eskalátory. Totálně vyřízená jsem se doplazila k informacím, že se zeptám. Ouha, tolik lidí… a jako bonus, musela bych si naťukat pořadový lístek jako na úřadě. Rezignovala jsem a šla jsem hledat. A našla. Ale…zase pořadové lístky. Tam naštěstí nebylo v podstatě nic na výběr, takže jsem odklikala všechnu tu skrumáž písmenek, které Finové říkají slova a šla k přepážce.

A zjistila jsem, že onen sekuriťák v podzemce mluvil velmi čistě a jasně. Člověku za přepážkou jsem nerozuměla skoro nic a skoro všechno jsem ho nutila opakovat. Nikdy ne víc jak dvakrát…to mi pak už přijde divné.

Když jsem vstoupila do vlaku, tak na mně lidi chvíli tak divně zírali. Uznávám, vypadala jsem jak vánoční stromeček a tuze dlouho jsem přemýšlela, kde vlastně mám tu místenku a kam dám všechna zavazadla. Podle toho, co jsem se o Finech dočetla, by byli ochotní vraždit pohledem za jakékoliv porušení pravidel… zoufale jsem odložila všechna zavazadla do prostoru pro invalidy a kočárky (na mou omluvu, byl obrovský, a když přibyl druhý kočárek, hned jsem šla srovnat věci, aby se tam lépe vešel). A překvapivě se na mně (a na každého) novopečená maminka skoro pořád usmívala.

Sedla jsem si a cítila se podivně nevítaná ve sterilním a až nepřátelském prostředí. Z průvodčího, který byl veselý a s každým (kromě mně) si vesele povídal, se mi povedlo vydolovat informaci, kolik zastávek mám před sebou. Argumentoval tím, že informace jsou hlášeny. Štěstí, že jsem tu informaci z něj dostala, protože ze zastávek jsem rozuměla jenom Riihimäki. Při vystupování jsem se ještě radši doptala vystupujících lidí.

Dokonce mi i ti lidé co se mnou vystupovali, nabídli pomoc se zavazadly atd. Musela jsem asi vypadat opravdu hrozně. Naštěstí jsem to zvládla a vlastně už jsem se pak nemusela s věcmi ani nikam vláčet. Vyzvedávala mne totiž tutorka Jonna (ještě jsme pak jeli pro několik dalších lidí).

Hned ten večer byla sauna patry pro nově příchozí lidi. Uvítala jsem tu možnost i přesto, že jsem byla docela vyřízená. V obchodě jsem si koupila ještě pivo, takže to bylo v pořádku (měli Kozla – juchů – za šílenou cenu – bhůů). Očividně se tu české pivo pije celkem dost (Litovel, Kozel, Krušovice, Pilsner Urquell). Místní pivo je takové nijaké.

Každopádně potřetí v životě jsem byla v sauně. Poté, co večer klesla teplota na nějakých 12 °C, jsem saunu uvítala vyloženě s otevřenou náručí, protože jsme samozřejmě všichni postávali venku. Jenom jsem nenašla odvahu jít se po setmění vykoupat do jezera/řeky (těžko říct, co to vlastně je – záliv?). Hvězdná obloha byla úžasná a noc byla bez mráčku. Daleko od jakéhokoliv světelného smogu, školní sauna uprostřed vegetace.

V průběhu večera docházeli ještě někteří studenti. Když dorazil Belgičan Gwenn hned se zuřivě vrhl na seznamování. Vrhl se na tutorku stojící po mé pravici a hned ji šel „olíbat“. Vypadala trochu vyděšeně. Víceméně až po tom se představili. Když mu oznámila, že je tutorka, hned se jí začal omlouvat. Pak se chtěl vrhnout i na mně, ale důsledně jsem mu to zakázala.

Nějak takhle probíhala diskuse:
„Are you a tutor too?“
„No.“
„Can I kiss you?“
„No.“
„It’s not that kissing.“
„I know.“
„So can I kiss you?“
„No.“
Trochu jednostranná, uznávám.

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s